Čas jen pro mě

Úspěšný pan doktor se hodí

Kde začít? Děda Jan, který zemřel, když mi bylo pět, byl trochu legrační pán ze staré školy. Tedy aspoň pro mě. Ve skutečnosti to byl vážený pan doktor, kterého pacienti milovali. Babička Jiřinka v mých vzpomínkách nosila složitý drdol, který každé ráno dlouho vytvářela před zrcadlem. Odešla jen pět let po dědovi, přitom byla o patnáct let mladší. Tak moc ho milovala, že bez něj nemohla žít.

Děda vystudoval za první republiky medicínu a nastoupil na chirurgii jedné pražské nemocnice. Pohledná ošetřovatelka Milada se kolem něj tak dlouho motala, až se museli vzít a krátce po sobě se ji narodily dvě děti – Jan Junior, jak se mu říkalo, a Věra. To bylo v průběhu druhé světové války. Na jejím konci už děda věděl, že vztah s Miladou byl zásadní omyl jeho života. Nic je nespojovalo kromě dětí. Neměli žádné společné zájmy. Pozdě si děda uvědomil, že byl vlastně lapen do sítě jak pavouk. Pan doktor ze zámožné rodiny, to bylo terno.

Co by se vám ještě mohlo líbit

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Rozvod nebude

Jenže přišly společenské změny. Otec Milady, dědův tchán, byl důležitý funkcionář, který po roce 1948 postoupil na kariérním žebříčku. Zeť, doktor z buržoazní rodiny, už pro něj nebyl tak zajímavý. Tedy byl, když potřeboval zařídit protekci pro své kamarády.

„Miládko, žijeme vedle sebe, ne spolu,“ začal děda jednou večer, když děti usnuly, „co kdybychom se v klidu rozvedli?“ podíval se na ni. „O děti se postarám, tebe finančně zajistím, ale takhle se zbytečně trápíme. Proč si nepřiznat, že náš vztah byla chyba?“

Milada nereagovala, zato se druhý den přihnal na návštěvu tchán. „Tak to teda ne,“ křičel. „Miládku neopustíš a zůstaneš s ní. Jinak už neuvidíš děti, to ti garantuju! A taky bys mohl skončit někde na stavbě jako pomocný zedník, ty buržoazní floutku!“

Co by se vám ještě mohlo líbit

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Setkání s Jiřinkou

Babička Jiřinka byla v mládí samostatná mladá žena, která byla vděčným soustem pro všechny drbny v okolí. V šestadvaceti byla svobodná, pracovala v cestovní kanceláři. Ne že by se tehdy někam moc cestovalo, Jiřinka ale zajišťovala lázeňské pobyty pro pracující. Děda na takovou rekreaci neměl nárok, ale tchán se postaral, aby mohl jet do Krkonoš s dětmi – Junior i Věrka měli trvalé záněty průdušek. Pro tchána nebyl problém zajistit, aby během zimy s nimi strávila Milada dva týdny v Tatrách a děda Jan týden ve Špindlu. A Jiřinka tam přijela služebně.

Na večerní povinné lidové zábavě s tancem si děda povšiml krásné elegantní plavovlásky a vyzval ji k tanci. Během večera zjistil, že dívka je nejen krásná, ale také chytrá a vtipná.

„To prostě byla ta pověstná jiskra, co přeskočila. Rozklepaly se mi kolena, když pro mě přišel,“ vyprávěla později babi Jiřinka. „Prostě jsem najednou věděla, že to je ten pravý.“ A jednačtyřicetiletý Jan, vážený chirurg a táta od rodiny se zamiloval jako malý kluk.

Tip na knihu plnou romantiky

Hamburk, 1919. John Casparius už nevěří v dobro v lidech. Kruté zážitky z války ho pronásledují, kdysi prosperující lodní společnost, kterou židovská rodina vlastní už desítky let, je zmítaná politickými zvraty. Po probdělé noci se za úsvitu na břehu Labe setkává s mladou Leni Hansenovou. Dva cizinci, které náhoda svedla dohromady na krátký, ale osudový okamžik, a kteří netuší, že od této chvíle se jejich životy i životy jejich rodin budou prolínat po celé generace. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Léta čekání

Přiznal se Miladě, která v té době také měla přítele. Jenže rozvádět se nechtěla. „Dělej si, co chceš, mně to tak vyhovuje,“ řekla mu. Takhle proběhlo několik let, kdy Jan žil střídavě doma s rodinou, střídavě v malém bytě s Jiřinkou a její maminkou. Jan Junior a Věrka o tomto podivném spořádání věděli a nechápali, proč se rodiče nerozvedou.

Jiřinka na Jana netlačila s rozvodem, ale roky jí utíkaly a chtěla dítě. „Za měsíc mi bude třiatřicet, už nemůžu moc dlouho čekat,“ řekla jednou dědovi. „Chci dítě, dítě s tebou, klidně zůstanu svobodná matka.“

Otěhotněla třikrát – a třikrát potratila. Pak už Jan konečně doma jasně řekl, že podal žádost o rozvod a definitivně se odstěhoval.

Velká rodina

Milada odmítala rozvodové papíry podepsat. A Jiřinka znovu otěhotněla a překonala první kritické měsíce. Na konci ledna 1960 se narodila moje maminka Iveta. Na nátlak už dospělých dětí Milada konečně souhlasila s rozvodem a v červnu 1960 se Jiřina a Jan konečně vzali.

Možná je to banální příběh, ale ti dva si svoje štěstí moc užívali. Pro mou maminku Ivetu vytvořili láskyplný domov, kde měli otevřené dveře Junior, Věrka, jejich partneři a děti. Maminka a později já a moji dva mladší bratři jsme měli velkou rodinu plnou tetiček, strejdů i sestřenic a bratranců.

A mezi babičkou a dědou pořád byla do posledního okamžiku velká láska, kterou nebrali jako samozřejmost.