Čas jen pro mě

Táta byl vždycky frajer. Vždyť si představte, že mu v necelých třiceti zůstala na krku dvouletá holka. Máma si našla přítele, to bylo ještě před revolucí, a emigrovala s ním do Rakouska. Sice se snažila se mnou být v kontaktu, později jsem za ní jezdila na prázdniny, ale ten normální vztah mámy s dcerou jsme už nikdy nenavázaly.

Hezké dětství

V domě s námi žila ještě babička, tátova máma. Byla hodně stará, táta byl, jak říkala, „vejškrabek“, se kterým už po třech starších dcerách nikdo nepočítal. Rodný dům táta přestavěl a dole měla svůj byt babička, v prvním patře my s tátou. Vchod byl společný, z babiččiny chodby vedly schody k nám nahoru. Tohle uspořádání nám vyhovovalo, každý měl své soukromí, ale většinu času jsme stejně trávili společně.

Vedle domu pak vyrostla dílna, kde táta opravoval auta. Byl šikovný, pracovitý a ochotný. Kšefty se jen hrnuly, nám se dařilo dobře. Táta miloval lyžování a mě k němu taky přivedl. Byl moc rád, že si můžeme dopřát několikrát za sezónu týden v Alpách, víkendy v českých horách. To lyžování se mu stalo osudným! Ale nebudu předbíhat…

„Vendo, měl by sis najít nějakou ženskou,“ říkala babička. „Ještě nejsi tak starý, Romanka jednou odejde z domova, já umřu a ty tu zůstaneš sám.“ – „Ale babi,“ smál se táta. „Ty jsi nesmrtelná! A třeba Romance postavím barák na zahradě, aby nebyla daleko.“

Osudná lyžovačka

Tu zimu mi chybělo pár měsíců do osmnáctých narozenin. Učila jsem se zahradnicí a čekaly mě závěrečné zkoušky. Ten osudný víkend jsem šla s kamarádkou na ples a táta odjel s kamarádem do Krkonoš. Když se v neděli večer vrátil, byl takový jiný! Pořád se usmíval, byl duchem nepřítomný. „Jestli ty ses nám nezamiloval, Véno,“ poznamenala babička. – Zrudnul a rychle odpověděl: „Prosím tě, babi, nejlepší dvě ženský už mám doma!“

Další týden zase vyrazil do Krkonoš, dokonce už v pátek po obědě. „Asi se vrátím v pondělí ráno,“ řekl jen tak mimochodem, když zavíral dveře od auta. Stejná situace se opakovala i další týden. Pak se jednou večer zeptal: „Co byste řekly tomu, kdybych v neděli přivezl návštěvu?“ Překvapeně jsme se na sebe s babičkou podívaly. „Hanka se vám bude líbit,“ soukal pomalu ze sebe. „Seznámili jsme se ve frontě na vlek.“ Ještě jsme se dozvěděly, že je o deset let mladší než táta, svobodná a bezdětná. „A je úplně jiná než ženský tady u nás na na malém městě,“ dodal táta. „Je inženýrka ekonomie, finanční ředitelka jedné velké společnosti,“ řekl pyšně. – „Hm, tak to nevím, co vidí na automechanikovi,“ jízlivě utrousila babička. Já jsem to nekomentovala. Mě to potěšilo, přišlo mi fajn, že táta si našel mladou přítelkyni, a naivně jsem si představovala, že budeme kamarádky!

Nafoukaná ženská

Hana přijela oblečená do drahého kožichu, na hlavně čepici ze stejného materiálu. Přišlo mi to trochu legrační, říkala jsem si, že ten kabát musí být příšerně těžký! Měla lesklé kožené kalhoty, které podtrhovaly její dlouhé štíhlé nohy, k nim na první pohled drahé vysoké boty a svetřík se spoustou flitrů. Vlasy vyčesané do drdolu, který podpírala velké lesklá spona. I když to všechno určitě bylo drahé, vypadala tak lacině, bez vkusu. Táta na ni koukal jak na svatý obrázek!

S babičkou a se mnou Hana mluvila tak odměřeně. Babiččinu svíčkovou pochválila, ale nezapomněla dodat, že ona knedlíky a těžké omáčky běžně nejí. Nad kávou ohrnula nos: „Nezlobte se, jsem zvyklá pít jen espreso. Rozpustnou kávu nesnáším.“ Když odjela, babička zabručela: „Co na tom nafoukaným strašidlu vidíš, Vendo?“ – „To bylo pořád řečí, abych si našel ženskou! Když si ji přivedu domů, máš připomínky,“ urazil se táta. „Myslela jsem nějakou pořádnou ženskou, co se k tobě hodí. Ne nafoukanou paní inženýrku!“

Za tři měsíce se k nám Hana přistěhovala. „Vašíku,“ slyšela jsem ji, jak říká tátovi, „měli bychom mít vlastní vchod. Takhle babičku rušíme.“ Během léta měl náš dům dva vchody a já jsem zůstala dole s babičkou. A táta se dočista zbláznil! Hana potřebovala občas doprovod na různé společenské akce, tak tátu pokaždé nacpala do drahého obleku, ve kterém s necítil dobře, stejně jako se necítil dobře mezi jejími přáteli. Se mnou se téměř nebavila. Byla jsem přece jenom zahradnice, i když jsem pokračovala v nástavbě, abych si dodělala maturitu. Babičku vždycky milostivě pozdravila, ale nebavila se s ní. „No, on Véna snad vystřízliví,“ říkala babička.

Dítě ji snad polidští...

Vystřízlivět nestačil, protože Hana otěhotněla. Měla jsem obrovskou radost, že budu mít sourozence! „Venda je starej blázen, vždyť mu bude šestačtyřicet. Úplně se uštve,“ okomentovala to babička. „Ale snad to dítě aspoň Hanu trochu polidští!“

Když se narodil Ondra, běžela jsem hned do porodnice se na něj podívat. „Romano, opatrně, příště si vem roušku, ještě od tebe něco chytí,“ zpražila mě Hana hned na začátku. Babička nesměla Ondru ani pochovat. Prý ho špatně drží. „Vychovala jsem čtyři děti, tak snad vím, jak držet miminko,“ stěžovala si. Před tátou se ale Hana chovala mile, pořád mě i babičku zvala nahoru na návštěvu. Jenže pokaždé, když jsme přišly, se to nehodilo. Hana kojila, Ondrášek právě usnul nebo zrovna usíná…

Mezi tím tak nějak „poletoval“ táta. Pracoval mnohem víc než dřív, protože Hana potřebovala vyměnit nábytek v obýváku, místo té „nemožné“ televize pořídit novou moderní, musela zařídit nově kuchyň. Přitom si v Praze držela garsonku na Vinohradech, ze které měla pravidelný příjem, ale z toho táta neviděl ani korunu. Byl jí dobrý jenom tehdy, když tam bylo třeba nájemníkům vyměnit žárovku, opravit topení nebo spravit záchod.

Když bylo Ondráškovi rok a půl, dotlačila tátu ke svatbě. Původně nás tam nechtěla, ale táta si prosadil, že my s babičkou tam být musíme!

Malý Ondra byl vždycky dobře naladěný a milý klučík. Často běžel dolů za babičkou, i když to Hana nerada viděla. Byly mu dva roky, když babička dostala zápal plic. Z nemocnice už se nevrátila…

Táty je mi líto

Hana najednou nechala předělat dům tak, že měl zase jen jeden vchod, a plánovala přestavbu. Pro mě už tam místo nebylo. „Romano, v tvém věku už jsem se starala sama o sebe,“ řekla mi drsně. „Měla by ses odstěhovat.“ K velké nelibosti Hany mi táta přispěl na byt u nás ve městě. Přestěhovala jsem se a otevřela si malé květinářství, které brzy začalo prosperovat. Tam za mnou často chodil táta i s Ondrou, Haně se totiž nelíbilo, když jsem přišla k nim.

Od doby, kdy táta přivedl Hanu, uběhlo patnáct let. Já jsem se mezi tím vdala a mám dvouletou Emu a půlročního Jáchyma. Táta chodí za vnoučaty, když Hana není doma. Ta se vrátila do práce, každý den tráví přes dvě hodiny na cestě do Prahy a zpět. Táta má kromě své práce na krku i domácnost a školní povinnosti s Ondrou. Z Ondry kupodivu vyrostl úplně normální kluk. Rád pomáhá tátovi v dílně a je moc šikovný. Hana se ale rozhodla, že půjde na gymnázium, kam se mu vůbec nechce.

Táta sešel, je po operaci kolene, špatně chodí, a Haně nejvíc vadí, že s ní nemůže na kolo a na lyže. Když mi včera Hana volala, bylo mi jasné, že se něco děje, protože si nevoláme. „Otec měl infarkt, leží v nemocnici,“ chladně mi oznámila. „Až se vrátí z nemocnice, nepřeju si, aby k vám chodil. Ty tvoje děti ho unavují!“

Nevím, co mám dělat. Přece se s tátou úplně nepřestanu stýkat?!