Čas jen pro mě

Manžel se už nevrátil

Vdávala jsem se na tehdejší dobu dost pozdě, bylo mi už přes třicet. S Vladimírem jsem se seznámila v práci – oba jsme pracovali v jednom knižním vydavatelství. Já jako redaktorka, on byl už tehdy uznávaný ilustrátor a grafik.

Vzali jsme se v červnu 1989 a za dva roky se narodil Míša. Vladimír byl sice šťastný, ale zároveň se mu po revoluci otevřely nové pracovní možnosti. Míšovi byly tři roky, když dostal nabídku odjet do Austrálie. Už se nevrátil, rozvod se řešil na dálku.

Alimenty na Michala posílal pravidelně, občas přišel nějaký balíček. Víc zájmu neprojevil. V Austrálii se podruhé oženil a narodila se mu dcera Chloe.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Katky (53): Synovo přátelství „s výhodami“ škodí malé holčičce

Hodný syn

Tak jsme s Míšou zůstali sami. Byl vždycky úžasný a hodný chlapec. Geny po Vladimírovi se projevily, rád a krásně maloval. Volba byla jednoznačná – grafická škola. Sice jsem občas nadhodila, jestli by nebylo lepší gymnázium a pak se teprve rozhodnout, ale trval si na svém.

Při studiu chodil na brigády do různých vydavatelství. Po maturitě měl pak tři nabídky na různá místa grafika. Byla jsem na něj tak pyšná!

Talent po tátovi

„Mami, chtěl bych se ještě něco naučit,“ nadšeně mi ukazoval informace o filmové škole v Písku. „Míšo, ta je ale soukromá a budeme to muset platit,“ povzdychla jsem si. – „Neboj, mami, něco jsem si našetřil.“

To „něco“ samozřejmě nestačilo, tak jsem si ke své práci ještě brala čtení korektur, abych si přivydělala. Tajně, aby to Míša nevěděl, jsem kontaktovala Vladimíra, jestli by třeba nepřispěl.

„Zbláznila ses?“ odepsal mi. „Ať zkusí FAMU nebo jinou neplacenou vysokou. Já si peníze netisknu, musím živit rodinu.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Marcela (43): Manžel má profil na seznamce!

Úspěšný doma...

Nějak jsem to dala dohromady a Míša dostudoval. Nastoupil do velké reklamní agentury a rychle postupoval. Pronajal si vlastní byt a v něm se brzy zabydlela i sympatická Káťa.

Všechno bylo tak hezké. „Děti“ ke mně chodily v neděli na oběd a já jsem tajně doufala, že teď je na řadě svatba a děti. Nebo aspoň to druhé.

„Psal mi táta, jestli nechci přijet a vyzkoušet si pár měsíců práci tam,“ nadšeně jednu neděli vykládal Michal. „Víš, mami, ve velké mezinárodní agentuře,“ zářily mu oči. – „A na jak dlouho?“ zeptala se udiveně Káťa. Pochopila jsem, že jí to ještě neřekl. – „Za pár měsíců budu zpátky,“ odpověděl.

Odletěl za měsíc. Na letišti Káťa ronila slzy. Já jsem sice chápala, že potřebuje na zkušenou. A Vladimír je přece jen jeho táta. Smutno mi ale bylo taky.

... i v cizině

Posílal mi maily plné krásných fotek, občas jsme si promluvili přes Skype. Uplynul měsíc, dva, tři… „Kdy plánuješ návrat, Míšo?“ zeptala jsem se při jednom virtuálním rozhovoru. – Chvíli bylo ticho. „Víš, mami, mám možnost tu zůstat.“ – „Jak zůstat?“ zůstala jsem jako opařená. – „No, táta mi tu sehnal docela zajímavou práci. Mám na ten projekt rok. A pak uvidím.“

Nekomentovala jsem to. Nemůžu přece jedinému dítěti bránit v pracovním rozletu. Káťa to nesla hůř. „Kdyby mi aspoň řekl, abych za ním přijela,“ plakala mi na rameni. Pak se rozešli. Bylo mi to líto, Káťa byla posledních pět let součástí mého života.

Tip na knihu

Nořin otec Liam byl muž mnoha tváří. Pro veřejnost obdivovaný hotelový magnát, jehož luxusní resorty patřily k nejvyhledávanějším na světě. Pro své tři bývalé manželky milující, byť citově uzavřený partner, který si pečlivě hlídal hranice mezi byznysem a rodinou. Pro Noru však zůstával záhadou – a jeho náhlá smrt v domě na útesu její pocity ještě prohloubila. Přestože úřady označily Liamovo úmrtí za nešťastnou náhodu, Nora a její nevlastní bratr Sam tomu nevěří. Nesrovnalostí je příliš mnoho. Když mezi nimi ve snaze zjistit pravdu vznikne křehké spojenectví, začnou rozplétat otcův skutečný příběh – a narazí na pečlivě skrývanou minulost i tajemství, jež vše změní. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Kdo je sobec?

Po dvou letech měl loni konečně přijet aspoň na pár týdnů domů. Tomu zabránil koronavirus. Začátkem listopadu mi ve skypovém hovoru nadšeně oznámil, že se bude ženit. „Carys se ti bude určitě moc líbit,“ řekl mi a na obrazovce se objevila milá dívka, která se mě společensky zeptala, jak se mám. Oprášila jsem angličtinu a vymáčkla ze sebe pár zdvořilostních frází.

„Nechcete se vzít tady?“ zkusila jsem Míšu přemluvit. – „Ne, kdoví, kdy se život vrátí do normálu. A hlavně, my pospícháme…,“ potutelně se usmál. – „Míšo, ty chceš říct, že…,“ nedopověděla jsem. – „Ano, budeš babička, brzy, už víme, že to bude kluk.“

Před měsícem jsem se stala babičkou. Narodil se malý Míša, tedy Michael. Každý den mi posílají fotky a videa. Jenže já bych tak chtěla svého jediného vnuka k sobě přitisknout, potěšit se s ním.

Jsem sobecká já nebo Michal?