Příběh Olgy (40): Neumím se vyrovnat s tím, že mě opustil

Láska ze střední školy

Celý dospělý život jsem byla Viktorova žena. Tedy… byla jsem. Když to dnes říkám nahlas, pořád to bolí, jako by mi někdo přejel po kůži studeným skalpelem.

S Viktorem jsme se poznali už na gymplu. Já tichá holka z lavice u okna, on kluk, který všechno věděl nejlíp. „Jednou ze mě bude inženýr a ty se o mě budeš starat,“ smál se tehdy. Brala jsem to jako roztomilý vtip. Netušila jsem, že to vlastně myslí vážně.

Když ho přijali na techniku, byla jsem na něj pyšná. Já neměla ambice jít na vysokou, i ten gympl byl přáním mámy. Po maturitě jsem nastoupila na nástavbu na zdrávku, učila se píchat injekce a držet lidi za ruku v těch nejhorších chvílích. Držela jsem za ruku i Viktora. Vždycky.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Marcela (43): Manžel má profil na seznamce!

Chybí mi práce a dítě

Po škole přišla nabídka, která změnila všechno. Roční stáž v Londýně. „Je to šance, co se neodmítá,“ opakoval pořád dokola. Ani mě nenapadlo zůstat doma. Jela jsem s ním. Protože přece patříme k sobě, ne?

Londýn byl zpočátku jako sen. Velké město, ruch, jiné tempo života. Viktor rychle zapadl. Našel si dobrou práci, rostl, sebevědomí mu stoupalo s každou výplatní páskou. Já… zůstala doma. „Nemusíš pracovat,“ řekl mi, když jsem se mu svěřila s tím, že si chci najít práci. – „Vydělám dost pro nás oba.“ – „Ale já chci, chci být mezi lidmi,“ namítla jsem zbytečně. – „Proč? Pro mě je moc důležité, že mi poskytuješ zázemí. Máš přece všechno, co potřebuješ.“

Neměla jsem. Chyběl mi smysl. A časem i něco víc – dítě. Touha, která se mi pomalu usazovala v těle. „Ještě ne,“ odmítal Viktor pokaždé. „Nejsme na to připravení.“ Bylo nám přitom třicet sedm.

Malý zázrak

Když jsem ve třiceti osmi zjistila, že jsem těhotná, bála jsem se i radovala zároveň. On ztuhl. „To teď?“ zeptal se bez emocí. – „Ano. Teď,“ odpověděla jsem nekompromisně a hladila si břicho. Už tehdy jsem cítila, že jsme každý na jiné straně.

Těhotenství bylo rizikové. Doktoři doporučili klid, kontroly, minimum stresu. Poslední měsíce jsem odjela do Česka. „Aspoň budeš blíž rodině,“ řekl Viktor. Neprotestoval. Možná se mu ulevilo.

Porodila jsem Viktorku. Malou, křehkou, nádhernou holčičku. Když jsem mu volala z porodnice, řekl: „Gratuluju.“ Jen to jedno jediné slovo. Čekala jsem víc. Čekala jsem radost. Nebo aspoň dojetí.

Tip na knihu

Historická freska odehrávající se na pozadí dějin Skotska, Anglie a Nového světa, jejímiž protagonisty jsou mladí lidé a jejich dobrodružná cesta za svobodou… Mladý Mack touží odnepaměti po svobodě, miluje zelené vrchy Skotska a sní o bílém domku, dětech a ženě. Je však horník a ti patří majiteli pozemků. Lizzie, dcera statkářky, si jako dítě s Mackem hrávala, ale nevinnost dětské hry se proměnila v hluboký cit, kterému nikdo nepřeje. Jejich osudy se prolínají, ať už ve Skotsku, v rušném Londýně, či nakonec i v daleké Virginii. Podaří se jim naplnit své sny o lásce a svobodě, nebo podlehnou nenávisti a strachu mocných? (Vydalo nakladatelství Kalibr.)

Návrat a zrada

Do Londýna jsem se vrátila, když byly Viktorce dva měsíce. Otevřela jsem dveře našeho bytu a hned jsem poznala, že něco není v pořádku. Bylo tam ticho. Chlad. Viktor se na mě díval, jako bych byla návštěva.

„Jsi unavená,“ řekl. „Měla by sis odpočinout.“ Ale já cítila, že únava není to, co nás odděluje.

Byl odtažitý. Doma se zdržoval málo, s malou si nevěděl rady. „Neumím to,“ říkal podrážděně. „Pořád brečí.“ – „Je to miminko,“ odpověděla jsem tiše. „Je to tvoje dcera.“

Jednoho večera už jsem to nevydržela. „Viktore, co se děje?“ Seděl naproti mně, ruce sepnuté, pohled sklopený. – „Zamiloval jsem se,“ vydechl. Svět se mi na vteřinu zastavil. – „Do koho?“ – „Do Elis. Je o deset let mladší.“ Mlčela jsem. „A čeká dítě,“ dodal.

Pamatuju si, jak jsem se začala smát. Hystericky. „To si děláš legraci, že?“ – „Ne,“ řekl tiše. „Mrzí mě to.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Zuzky (33): Kdo je můj táta?

Neumím se s tím vyrovnat

Mrzí. To slovo mě dodnes pronásleduje. Jako by tím chtěl všechno uzavřít. Omluvit. Vymazat roky, kdy jsem stála po jeho boku.

Za pár týdnů jsem se sbalila a vrátila se do Česka. S kufrem, kočárkem a srdcem rozbitým na tisíc kousků. Začala jsem znovu pracovat v nemocnici. Smála jsem se na pacienty, zatímco uvnitř jsem křičela.

Čas běží. Viktorce je rok a půl. Je veselá, chytrá, dívá se na svět s důvěrou, kterou já už nemám. Viktor posílá alimenty. Občas napíše zprávu. „Jak se má malá?“ Odpovím stručně. Zdvořile. Nic víc. Podívat se na ni za tu dobu byl dvakrát. Nemá čas. V Londýně na něj čeká Elis a půroční Tom.

Pořád se s tím neumím vyrovnat. Ne s tím, že odešel. Ale s tím, že zradil ve chvíli, kdy jsem byla nejslabší. Když jsem ho nejvíc potřebovala.

Někdy v noci sedím u postýlky a šeptám: „My to zvládneme.“ Nevím, jestli to říkám Viktorce, nebo sama sobě. Možná oběma.