Čas jen pro mě

Pořád se na mě díval

„Babi, ten pán se na tebe zase kouká,“ zašeptal Matyáš tak hlasitě, že ho museli slyšet i za dveřmi učebny. Předstírala jsem, že hledám kapesník. Muž naproti se usmál. Měl prošedivělé vlasy, hezké ruce a oči, před kterými jsem raději sklopila zrak.

Do hudebky jsem svého sedmiletého vnuka vodila každé úterý. Syn Jakub s manželkou bývali dlouho v práci a já měla radost, že můžu pomoci. Matyáš se učil na flétnu. Zatím hlavně pískal, ale pokaždé jsem ho pochválila, jako by právě vyprodal koncertní sál.

Nikdo další u mě nemá místo

„Aleš,“ představil se mi ten muž jednou, když jsme zůstali na chodbě sami. „Čekám na Adama. Taky sedm let, taky flétna. Doma už před ním schováváme noty.“

Zasmála jsem se. Potom jsem se rychle zadívala do telefonu.

Byla jsem rozvedená sedmnáct let. Bývalý manžel odešel za kolegyní a já si postupně vybudovala život, ve kterém měl každý své místo. syn Jakub, snacha Kristýna, vnuk, kamarádky, práce. Pro dalšího muže jsem žádné místo nechystala. Alespoň jsem si to říkala pokaždé, když mi Aleš podržel dveře nebo nabídl kávu z automatu.

„Děkuju, nechci,“ odpovídala jsem.

Přitom kávu jsem chtěla. Jenže jsem se bála, že u ní nezůstane.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Sylvie (37): Podzimní láska

Když se ohlásí nemoc

Pak přišlo jedno sychravé listopadové úterý. Už ráno mě bolely klouby, ale slíbila jsem Jakubovi vyzvednutí a nechtěla mu komplikovat den. Než Matyášova hodina skončila, třásla jsem se zimou. Kabát jsem měla zapnutý až ke krku.

„Ivano, vám není dobře,“ řekl Aleš. – „Jenom jsem unavená.“

Podíval se na mě a dál se nepřel. Když přiběhli kluci, vzal Matyášův batůžek. „Odvezu vás domů. Auto mám hned před školou.“

Tentokrát jsem neodmítla.

V autě kluci probírali nějakého draka z počítačové hry. Aleš ztlumil rádio a přitopil. Před domem mi pomohl vystoupit, zatímco Matyáš vážně oznámil: „Babička potřebuje čaj a postel.“ –„Rozumný chlap,“ přikývl Aleš.

Tip na romantické čtení

Tereza Sedláček: Minus jedna

Nejlepší návod, jak se po rozchodu nezbláznit? Mít kolem sebe kamarádky, které mají talent proměnit každé rande v materiál na stand-up a každý průšvih v historku, u které se smějete dřív, než se stihnete rozbrečet. Naďa je zvyklá držet věci pevně v rukách – práci, sebe, emoce. Po nečekaném rozchodu náhle zjistí, že některé věci se nedají „ustát“, musí je prostě přežít.

Ticho je najednou hlasitější než hudba, a Naďa proto rozjede nonstop zábavu na dvě stě procent. Co když ale všechny ty vtipné, trapné a někdy až příliš otevřené historky přestanou být zástěrkou a začnou být zrcadlem? Život má smysl pro humor a Naďu dožene něco, co nečekala ani ve snu. Dámská single jízda o tom, jak se člověk někdy najde přesně ve chvíli, kdy si připadá nejvíc ztracený. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Dokonale se o mě postaral

Zavolala jsem Jakubovi. Slíbil, že hned přijede, a Aleš počkal s námi. V kuchyni se mě zeptal, kde najde hrnky. Dívala jsem se, jak zalévá čaj, a najednou mě rozplakalo něco tak obyčejného, až jsem se zastyděla.

„Promiňte,“ zamumlala jsem. „To ta horečka.“ – Podal mi kapesník a posadil se vedle mě. Na nic se nevyptával.

Večer mi přišla zpráva. Číslo jsem mu dala kvůli zapomenutému batůžku, který zůstal v autě. Jak vám je? Adam tvrdí, že na horečku pomáhá zmrzlina. Jeho lékařské vzdělání je zatím sporné.

Rozesmál mě i s osmatřicítkou. Další dny psal. Krátce, mile, bez naléhání. Dozvěděla jsem se, že je pět let vdovec, rád vaří a neumí koupit malé množství mandarinek. Když mi jednou přinesl tašku ke dveřím, věřila jsem mu to.

Do hudebky jsem se příště těšila

Následující úterý jsem přišla do hudebky dřív. Měla jsem namalované rty a připadala si trochu pošetile. Aleš už seděl na lavičce.

„Dneska bych si tu kávu dala,“ řekla jsem. Usmál se tak, že jsem přestala přemýšlet, jestli jsem na podobné začátky stará.

Na první opravdové schůzce jsme se prošli kolem řeky. Když mě vzal za ruku, maličko jsem ztuhla. Hned povolil sevření. Tentokrát jsem mu dlaň stiskla já.

„Babi, ty máš Aleše ráda?“ zeptal se mě později Matyáš.– „Asi ano.“ – Spokojeně kývl. „Tak to můžeme s Adamem trénovat spolu.“

Představila jsem si oba kluky s flétnami a Aleše u svého kuchyňského stolu. Poprvé po mnoha letech jsem se na tu představu těšila.