Čas jen pro mě

Otevřel mi dveře do světa

Když se dnes ráno podívám na Viktora, kterému padá hlava nad hrnkem už třetí kávy, nemohu uvěřit, že tohle je ten muž, který mi před dvaceti lety otevřel dveře do světa, o němž jsem si dřív mohla nechat jenom zdát.

Je mi čtyřicet pět a mám pocit, jako by mi život proklouzl mezi prsty. Někdy se přistihnu, že bych si nejradši nafackovala za to, jak naivní jsem byla, když jsem poprvé vešla do kanceláře generálního ředitele.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jitky (54): Podle jeho dcery jsem zlatokopka!

Charismatický muž

Byla jsem čerstvě po škole, plná ideálů a představ o zářné kariéře. On měl charisma, věděl přesně, co říct, jak se usmát, jak se mě lehce dotknout, aby to bylo ještě v hranicích společenské přijatelnosti.

Byl o třiadvacet let starší, ženatý, měl dvě dospívající děti a já byla jen další asistentka, která měla v podstatě jen nosit kávu a ladit kalendář. Přesto jsem cítila, že v jeho blízkosti je vzrušení, které jsem do té doby neznala.

Nebránila jsem se

Románek nezačal hned. Měsíce kolem mě kroužil, zaséval nenápadné lichotky, pozvánky na pracovní večeři, které se vždy protáhly, až bylo trapné si volat taxi domů.

Jednou mi položil ruku na rameno, pak na záda, až jednou neodolal a políbil mě ve výtahu. Vědoma si toho, že je ženatý a já jen „ta mladá“, stejně jsem se nechala vtáhnout do světa, kde peníze a moc znamenaly vše.

Tip na zajímavou knihu

Všechno bylo zalité sluncem

Když se Viktor rozvedl, byla jsem už dávno víc než jen jeho tajná milenka. Společné byty, auta, víkendy v Tatrách i na Maledivách, šampaňské na palubě letadla, luxusní butiky a restaurace, kam jsem se dřív bála jenom podívat do výlohy.

Narodil se nám syn a já žila v přesvědčení, že jsem vyhrála jackpot.

Jak roky plynuly, Viktor stárnul, což mi dlouho nepřipadalo důležité. Pořád měl peníze, stále měl vliv. Jenže pak přišla ta podivná změna.

Sedí na gauči a sleduje televizi

Před dvěma lety odešel do důchodu, jeho poslední den v práci byl slavnostní, loučení s kolegy, dárky, potlesk. Ten večer mi poprvé připadal unavený a cizí.

Od té doby se jeho svět scvrkl na gauč, televizi a nekonečné stížnosti. Už necestujeme, o luxusních večeřích si mohu nechat jen zdát. Místo diskusí o světě slyším jen jeho brblání na politiku a počasí.

Syn odjel studovat do zahraničí a já jsem doma zůstala jen já a Viktor, který den ode dne tloustne, jeho bříško přetéká přes pyžamo, a ve tváři má neustále ten podrážděný výraz člověka, který byl kdysi všemohoucí a teď se rozčiluje nad tím, že nenajde ovladač k televizi.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Vlaďky (55): Útěk ze zlaté klece

Nesnáším ho!

Nesnáším ho. Bojím se to vyslovit, ale je to tak. Vadí mi jeho zápach, jeho pohled, i to, jak se na mě dívá, když mu podávám večeři. Vadí mi, jak se uráží, když navrhnu společnou procházku, jak odmítá všechny mé pokusy o změnu.

Ztratil zájem o všechno, co mě baví. Někdy mám pocit, že žiju ve vězení, které jsem si sama vystavěla – z peněz, z přepychu, z naivity.

Nevím, co mám dělat. Přemýšlím, jak by vypadal život bez něj, ale zároveň mám strach, že už jsem na všechno sama moc stará.

Už jsem asi stará?

Přiznat si, že mých posledních dvacet let bylo jen slepou uličkou, je děsivé. Ale ještě děsivější je představa, že dalších dvacet let strávím v tomhle tichém domě, kde se ozývá jen šumící televize a Viktorovo brumlání.

Možná jednou najdu odvahu něco změnit. Dnes na to ale ještě sílu nemám. Zatím jen sedím u okna a pozoruji, jak se venku pomalu stmívá. V hlavě mi zní otázka, zda není pozdě začít žít znovu. Ale odpověď stále hledám.