Čas jen pro mě

Mladí a zamilovaní

Podařilo se nám získat manželskou kolej, kam jsme si v průběhu listopadových událostí 1989 přivezli naši novorozenou Kristýnku. Rodiče jsem měla na Moravě, Martin na jihu Čech. Rádi by pomáhali, ale museli do práce a byli daleko. Přesto jsme všechno vlastně hladce zvládli. Možná proto, že jsme byli tak mladí a zamilovaní!

Zůstanu doma?

Po promoci jsem si našla místo jako koncipientka v pražské advokátní kanceláři, Martina advokátní praxe moc nelákala. S kamarádem založili malou firmu na dovoz faxů a kopírek a docela se jim dařilo. Kristýnka chodila půl roku do jeslí, pak přešla do školky. Jenže byla pořád nemocná. „Vladěnko, co kdybys zůstala chvíli doma? Já vás přece uživím,“ říkal Martin, který měl o Kristýnku strach. „Navíc teď, když začínáme stavět dům, se hodí, aby řemeslníky někdo hlídal.“ Nechtělo se mi vystupovat z rozjetého advokátního vlaku. Být advokátkou, to byl můj sen od dětství. Jenže Martinovy argumenty byly silnější. – „Máš pravdu,“ uznala jsem a zůstala doma, hlídala zedníky, pak zařizovala dům.

Nemohla jsem si stěžovat, že bych neměla co na práci, jen to nebylo to, co by mě naplňovalo. Zato Martin byl šťastný. Vplul do světa podnikatelů s realitami a hlavně do světa velkých peněz. Ale taky měl rád děti a s Kristýnkou si dokázal hrát celé hodiny. „Vladi, moc bych chtěl další dítě,“ řekl jednou večer tiše. „Kristýnce bude pět a jenom jí to prospěje.“

Odcizení

Ondra se narodil nedonošený a přidušený. Na rozdíl od Kristýnky celé noci prokřičel. Byla jsem úplně vyřízená. Ještě štěstí, že Kristýnka už spala ve svém pokoji. My s Martinem jsme se několik měsíců nevyspali. „Vlaďko, promiň, já potřebuju trochu odpočinku, musím živit celou rodinu,“ oznámil mi jednou večer a přestěhoval si peřiny do své pracovny.

Měla jsem pocit, že jsem na všechno sama. Trvalo skoro rok, než se Ondra zklidnil. Martin už se ale do ložnice nevrátil. S dětmi si o víkendech hrál, chodil na procházky, stavěli sněhuláky… jen já jsem se do jejich světa nějak nevešla. Ne, nemohla jsem nic říct. Každý měsíc na mém účtu přistála částka, kterou bych si jako řadová advokátka nevydělala. Jen ta láska se nějak vytrácela…

Profesionální manželka

„Vlaďko, na ten večírek si oblékni ty nové šaty, co jsem ti koupil.“ – „Usmívej se, prosím tě, na toho podnikatele z Ukrajiny, dost ho potřebuju!“ – „A pořiď si nějaké luxusnější oblečení, ať mi neděláš ostudu.“ – To jsem slyšela každou chvíli.

Pak jsem náhodou přišla na to, že má milenku. Řekla mi to manželka jeho „dobrého“ kamaráda. „Jak jsi mi to mohl udělat,“ křičela jsem na něj. „Já se o všechno a o všechny starám, a ty si najdeš nějakou mladou děvenku!“ – „Vlaďko, jsi moje manželka, platím ti každý měsíc dost peněz na to, aby sis žila po svém,“ řekl „můj“ Martin. „Nebudu se ti zpovídat, kdy a s kým jsem byl,“ dodal. „A když to chceš vědět, ano, mám přítelkyni. Ale podívej se na sebe. Už mockrát jsem ti říkal, ať pár kilo zhubneš. Já tě neopustím, jsem charakter, rodina je pro mě všechno. Smiř se ale s tím, že si budu dělat, co chci!“

Zlatá klec

Tak jsem roky žila ve zlaté kleci. Možná by se to někomu líbilo – peněz jsem měla dost, luxusní značkové oblečení, vlastní auto, pomocnici do domácnosti. O návratu do práce nechtěl Martin slyšet ani slovo. „Chci, abys byla doma a poskytovala mi servis,“ řekl. „Jestli se ti do nelíbí, jdi. Určitě si rychle najdu jinou ženu, která bude vděčná za to, jak se o ni tak hezky starám.“ Tolik se změnil! Kde zůstal ten kluk, do kterého jsem se zamilovala a který se tak radoval, když se narodila Kristýnka? Který chodil na brigády, abychom jí mohli koupit novou postýlku?

Když jsem ráno odvezla děti do školy, padla na mě prázdnota. Proč jsem studovala? Abych byla dobře placenou hospodyní?

Splněný sen

Děti rostly. Kristýnka už studovala práva, Ondra právě odmaturoval. A já jsem udělala zásadní rozhodnutí. Takhle už přece žít nechci! Zašla jsem do advokátní kanceláře, kterou jsem si našla na internetu. Ti mladí právníci se na mě dívali tak divně – zajištěná ženská téměř ve věku jejich maminek chce pracovat. Nakonec mě k sobě vzali.

Martin do nevydýchal. „Dělej si, co chceš, ale tady už nebydlíš!“ Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. „Kluci“ z advokátní kanceláře mi pomohli. Martin mě musel z domu vyplatit. Koupila jsem si byt. Kristýnka i Ondra u mě často přespávají.

V padesáti jsem si zase začala plnit svůj dětský sen. Jsem advokátka!