Čas jen pro mě

Žili jsme takový obyčejný život

Vzpomínám si, jak jsme se potkali na jedné letní oslavě u kamarádů – tehdy mě okouzlil jeho smysl pro humor a jeho klid, který byl protipólem mé impulzivity. Společně jsme cestovali, plánovali budoucnost a těšili se z narození našich dvou dětí.

Každý večer, když jsme uspávali děti, jsem si říkala, že jsem vděčná za náš obyčejný život. Děti, práce, občasná dovolená u moře, společné plány na rekonstrukci bytu. Jistě, někdy jsme se hádali – kdo má tentokrát vynést odpadky, proč je v lednici zase prázdno nebo proč Lukáš zapomněl na naše výročí. Ale vždy jsme se nakonec smáli a říkali si, že jsme tým. Možná právě proto mě jeho rozhodnutí tak zasáhlo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru

Náhodné setkání 

Všechno to začalo naprosto nevinně. Jednoho sobotního dopoledne jsem se vydala na běžný nákup do supermarketu. Mezi regály s pečivem jsem zahlédla známou tvář. „Renata? To snad není možné!“ vykřikla jsem překvapeně.

Objaly jsme se a hned v zápětí jsme se ponořily do vzpomínek na střední školu, smály se našim učitelům a zážitkům na lyžařském kurzu. Renata mi vyprávěla o rozvodu, o svém synovi a o tom, jak těžké je být na všechno sama. Bylo mi jí líto a pozvala ji, ať přijde někdy k nám na návštěvu, že děti si určitě budou rozumět.

Renata přišla už za pár dní. Od prvního momentu zapadla do našeho rodinného světa. Děti ji zbožňovaly, s Lukášem si vyprávěla o starých filmech, které já nemusela. Časem u nás byla skoro jako doma – společné večeře, sobotní výlety do parku, hlídání dětí, když jsem potřebovala čas sama pro sebe.

Tip na zajímavou knihu

Seznamte se se Sam. Nemá toho moc, ale za to málo je vděčná: jen tak tak si drží svou práci a její rodina je na ni ve všech ohledech závislá. Ví, že ji jeden špatný den dělí od toho, aby o všechno přišla, a jenom doufá, že to nebude dnes. A tohle je Nisha. Má všechno, o čem vždycky snila, její manžel je fenomenálně bohatý a ona si žije na vysoké noze… tedy až do chvíle, kdy její muž podá žádost o rozvod. Sam a Nisha se nikdy neměly potkat. Ale když si omylem vymění tašky v tělocvičně, jejich životy se propletou – a úplně vymknou kontrole. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Cítila jsem zvláštní napětí

Nejdřív jsem byla ráda, že mám zpátky blízkou kamarádku, ale postupně jsem začala cítit zvláštní napětí.

Pamatuji si, jak jsem jednou přišla do obýváku a uviděla Lukáše s Renatou, jak se smějí a povídají si šeptem. Jejich pohledy mi připomněly časy, kdy jsme spolu byli čerstvě zamilovaní.

Něco uvnitř mě zabolelo, ale snažila jsem se to ignorovat. Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeháním. Vždyť Lukáš byl můj, byli jsme spolu tolik let, prošli jsme toho tolik. Jenže s každým dalším týdnem jsem cítila, jak se mezi námi vzdálenost zvětšuje. 

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Karolíny (40): Kdo chce všechno, nemá nic

Odešel za ní

Lukáš se vracel domů později, byl zamyšlený, a když jsem se ptala, co se děje, říkal, že je jen unavený z práce. Jednoho večera, když děti už spaly, ke mně přišel. „Kláro,“ začal, a v jeho hlase byl slyšet smutek i odhodlání, „zamiloval jsem se do Renaty. Nechci ti ubližovat, ale musím odejít.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Slzy mi stékaly po tvářích, nedokázala jsem ani křičet, jen jsem seděla a zírala před sebe. Celou noc jsem nespala, v hlavě mi běžely naše společné roky, všechny ty okamžiky, kdy jsme byli šťastní.

Nový začátek

První týdny po jeho odchodu byly peklo. Děti se ptaly, kde je táta, a já se snažila být silná. Renata se mi neozvala, Lukáš se odstěhoval k ní. Všechno, co jsem brala jako samozřejmost, zmizelo. Musela jsem si najít nové rituály, naučit se žít jinak, bez něj. Pomalu jsem začala zjišťovat, že to zvládnu. Pomohly mi děti, kamarádky, práce i malé radosti – ranní káva, procházky lesem, smích dětí.

A pak, přesně po roce, zazvonil zvonek. Stál tam Lukáš, starší, unavenější, s očima plnýma lítosti. „Kláro, můžu se vrátit domů?“ zeptal se tichým hlasem. Po tváři mi přeběhl zvláštní pocit klidu. Už jsem nebyla ta ublížená žena, která se bojí zůstat sama. „Ne, Lukáši,“ odpověděla jsem pevným hlasem. „Mám svůj život. Už nemohu zapomenout na to, co bylo, a nechci se vracet zpátky. Děti tě potřebují, můžeš je dál navštěvovat, ale já už jdu dál.“

Zavřela jsem dveře a pocítila směs smutku a úlevy. Uvědomila jsem si, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela. Možná jsem ztratila lásku, jakou jsem znala, ale našla jsem samu sebe. A právě to je můj nový začátek a nějaká láska možná taky ještě někdy přijde.