Příběh Kateřiny (36): Miminko jako žhavá rozbuška v rodině
„Fu, fu, fu,“ prodýchávala jsem pravidelně se opakující kontrakce. Manžel Jirka nesl naditou tašku připravenou do porodnice, a když jsme scházeli ze schodů dolů k autu, pevně mě podpíral. Zastavil před nemocnicí a já jsem se v předklonu došourala k příjmu. První porod trvá déle. Uložili mě do pokoje. Čas se vlekl. Jirka seděl chvíli vedle mě, pak se šel projít na chodbu.
Bude to Karel. Ne Jirka!
„Jsou tady,“ vrátil se za chvilku s očima na vrch hlavy, „obě,“ vydechl, jako by právě odložil tunový balvan. Moc jsem ho nevnímala. „Hašteří se tam jako slepice na dvorku,“ krčil rameny. „Kdo, naše mámy?“ ptala jsem se a alespoň na chvilku mě to odvedlo od děsivého tlaku v břiše. „Bude to Karel, po dědečkovi, tvrdí tchyně. Kdepak, Jirka, to je po generace naše rodové mužské jméno, kontruje máma,“ přibližoval mi jejich spor manžel.
První strkanice
Tak tohle dilema jsme my dva už dávno vyřešili. Když se konečně místností ozýval hurónský řev právě narozeného Filípka a novopečené babičky byly vpuštěny, aby se na mimčo podívaly, srazily (co srazily, obě naráz se vpasovaly) mezi dveřmi. První fotku ukořistila tchyně. Moje máma stála potupně krok za ní a v jejích očích jsem zahlédla lítost a zlost. „Máma je máma! Ta má mít přece k rodičce blíž,“ konečně odstrčila druhou babičku. Jejich ne zrovna diplomatické chování jsem tehdy přisoudila nervozitě a napětí, které jsme ten den všichni prožívali.
Ale to byl jen začátek!
O tom, že tím začne vzájemné soupeření, jsme ještě neměli ani potuchy. V těhotenství jsem s maminkou okukovala kočárky. Ne, že bych byla tak moc pověrčivá, ale přece… Říká se, že před narozením mimča by kočárek neměl být doma (podobně jako, že by neměl ženich vidět nevěstu ve svatebních šatech před obřadem). Jasně – pověra. Ale… Kočárek jsme si proto jen zamluvily a máma s Jirkou pak ho pár dní po Filípkově narození vyzvedli.
„Tohle tedy vraťte,“ drcla do něj opovržlivě tchyně, když k nám přišla na návštěvu a viděla ho. „Já koupila Filípkovi mnohem, m n o h e m (vystřelovala písmenka) lepší.“ Byla jsem pochopitelně proti, a nakonec jsme se všichni pohádali.
Stále nažhavená rozbuška
Během šestinedělí ‚souboj‘ babiček pokračoval. Vím, že to v jádru obě svým způsobem myslely dobře, ale výsledek byl katastrofální. Po porodu jsem byla slabá. Byla jsem ráda, když mi někdo občas poradil a pomohl. Zdůrazňuji slovo OBČAS. Ale u nás se netrhly dveře. Jedna babička si podávala kliku s druhou, a když se doma na delší čas střetly obě, pokaždé to vyústilo v poučování a vzájemné zvyšování hlasů. „To já přece měla kluka, tak snad musím vědět líp, jak mu rozehnat ‚prdíky‘,“ cvičila vnoučkovi, který se kroutil jako žížala, s nožičkama tchyně. „No, no!“ odporovala jí moje máma, „dávejte přece bacha! Rumplujete s chudáčkem, jako by to byla hadrová panna.“ Fildu bolelo bříško, vycítil to napětí v hlase obou žen a řičel, jako když ho na nože berou.
Tahaly se o něj
Tchyně ho držela za nožičky, moje máma za ručičky, oběma se nafukovaly tváře a Filda rudnul jako rajče. „Dost,“ rozbrečela jsem se do toho já, „nebo z něj uděláte dva. Pak už budete spokojený?!“ Babičky se nejprve lekly, pak urazily a beze slova odkráčely každá jiným směrem. Mrzelo mě to, sama jsem ještě měla hormony na houpačce. Z každé maličkosti jsem měla ‚na krajíčku‘, a rozhádat se ještě s babičkami bylo to poslední, na co jsem měla chuť. Ale konečně byly obě z dohledu i doslechu.
Únos!!!
Týden bylo ‚ticho po pěšině‘. Přiznávám, moje máma mi je bližší, když tedy zavolala, že by vzala Fildu s kočárkem na procházku, neprotestovala jsem. Jen co se mi ztratili za obzorem: „Crrr, crrr,“ zvonila za dveřmi tchyně. Doma byl vzduch čistý – Filda s mojí mámou byli pryč – nehrozil konflikt, tak jsem ji pozvala na kafe. Chtěla jsem vše v klidu urovnat. „Kdepak, Katko,“ koukla na hodinky, jako že spěchá, „šla jsem…,“ nedořekla to a seběhla ze schodů dolů.
Za půl hodiny přiběhla celá uřícená moje máma. „F, F, …“ sotva popadala dech a pokoušel se o ni infarkt, „Filípek i s kočárkem zmizel.“ Nevím, jak jsem dokázala zachovat chladnou hlavu a zavolat policii. „Ukradené miminko?“ Dorazili hned. Popisovaly jsme kočárek, oblečení dítěte a dala jsem jim i fotku. Seběhli jsme před dům, oni něco diktovali do vysílaček a… směrem k nám se šinula s vnukem tchyně. Zastavili ji, legitimovali a ona, že prý tam ten kočárek jen tak stál… „Tak, dámy,“ promlouval k nim policista, „udělejte si v tom jasno. Planý policejní výjezd není žádná legrace.“
Ten večer jsme si já, Jirka a obě ‚soupeřící‘ babičky sedli a všechno si vyříkali.
Dnes je Filípkovi rok a hrany babičkovského soupeření se už obrousily.
Jsem zvědavá, budou-li se o Fildu ženský takhle prát, až vyroste.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Další články z rubriky
Příběh Jany (45): Švagr nás připravil úplně o všechno
Autor: podle příběhu Jany Č.. napsala Alžběta Morávková, Datum: 6. 10. 2024 0:05Rodina, to jsou lidé, kteří si mají pomáhat. Aspoň by to tak mělo být. Ale co když vás ti nejbližší…
Příběh Soni (55): Záhada starého mlýna
Autor: podle příběhu Soni Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 10. 2024 0:05„Dodnes si nedovedu tu záhadu vysvětlit,“ píše čtenářka Soňa. „V tom mlýně jsme se schovali před…
Příběh Jany (36): Mladá sportovkyně bojovala nejen s rakovinou, ale i s nedostatečnou rehabilitací
Autor: podle příběhu Jany F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 10. 2024 0:05Šestatřicetileté Janě Forst byla diagnostikována rakovina prsu zhruba před dvěma lety, kdy si našla…
Příběh Táni: Skrytá nemoc ničila játra
Autor: podle příběhu Táni N. připravila Alžběta Morávková, Datum: 14. 9. 2024 0:05Po 35 letech od porodu císařským řezem paní Táňa vyřešila záhadu, proč její jaterní testy…
Příběh Renaty (40): Mám tři táty
Autor: podle příběhu Renaty L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 9. 2024 0:05„Vím, že naše rodina je trochu netradiční, ale vyrůstala jsem obklopena láskou, kterou řada mých…
Dagmar N.: Existuje volání krve?
Autor: podle příběhu Dagmar N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 9. 2024 0:05„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…
Příběh Jolany (55): Nevím, jak vypadá můj syn
Autor: podle příběhu Jolany V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 8. 2024 0:05Vymanit se z koloběhu průšvihů a špatných věcí mi trvalo skoro pětadvacet let. To, co bylo, už…
Příběh Jany (68): Opakovaně vyhrála boj s rakovinou díky preventivním prohlídkám
Autor: podle příběhu Jany N. připravila Alžběta Morávková, Datum: 29. 8. 2024 0:05Paní Jana šla minulé léto jako již tradičně na preventivní gynekologickou prohlídku. Neměla žádné…