Čas jen pro mě

Velká zrada

O mé mámě odjakživa všichni říkali, že je trochu „zvláštní“ a významně si přitom ťukali na čelo. Jak taky měli v 60. letech sousedi na malém městě reagovat na „hipísačku“, která se podle nich prapodivně oblékala a jezdila trampovat s klukama? „Kdoví, co se tam děje…“ říkali prý s pozdviženým obočím.

Irena, moje máma, byla z dnešního pohledu úplně normální holka. Vždycky měla ráda přírodu a milovala víkendy pod stanem. Často trávila volný čas se dvěma kamarády – spolužákem Standou a o rok starším Edou. Právě ti byli trnem v oku pomlouvačným ženským z ulice. Kdyby ale bylo všechno tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo…

Uvolněná atmosféra šedesátých let umožnila Standovi a Edovi „coming out“, tedy přiznání sobě i nejbližším, že jsou gayové. Ve městě to kluci raději tajili. Když pak postupně odešli do Prahy, máma za prací a oni studovat, žili dlouhou dobu všichni v jednom bytě.

Pak se Irena seznámila s kolegou Arnoštem z podniku zahraničního obchodu, kde pracovala. Atraktivní mladý muž s našlápnutou kariérou Ireně skoro deset let sliboval, že si ji vezme. Jenže nejdřív přece musí mít byt, pořídit si auto, trochu si užít života… Na Ireniny jednatřicáté narozeniny jí oznámil, že ho „pézetka“ posílá jako delegáta do Paříže a že se bude ženit. Tedy ne s ní, ale s dcerou jednoho vlivného muže z ministerstva zahraničního obchodu.

Pomohli kamarádi

Zůstat začátkem 80. let po třicítce „na ocet“ a bez dětí, to bylo dost nezvyklé. Máma se přišla vybrečet ke svým nejlepším přátelům Standovi a Edovi. A tam mezi jejími vzlyky: „Jsem stará, nikdo mě nechce,“ a „Aspoň kdybych měla dítě,“ uzrál pro tu dobu neobvyklý plán.

„Irčo, napadlo nás,“ začal opatrně Standa. „Napadlo nás, „opakoval Eda, „že bychom si mohli vypomoct navzájem.“ – „Ty máš věk na dítě a jsi sama a my bychom taky měli rádi děti,“ pokračoval Standa. Irena zpozorněla a přestala vzlykat. A tak jsem byla po dokonalé přípravě jednu červnovou neděli „počata“. Sice netradičně, ale s o to větší láskou. Máma přišla vybavena injekční stříkačkou bez jehly a Standa dodal „materiál“. Kupodivu se zadařilo na první pokus.

Krásné dětství se všemi táty

Irena byla sice svobodná matka, ale v rodném listě je můj pravý táta Standa. Bydlely jsme s mámou jen dvě stanice tramvají od táty, tedy od obou tátů. Nevím proč, ale oběma jsem jim říkala a říkám „táto“. Z dětství mám úžasné vzpomínky na společné víkendy s mámou a táty, trávili jsme často v této sestavě i dovolené.

Bylo mi pět, když mámě vstoupil do života Ivan. Rozvedený doktor, tedy „můj“ dětský doktor, ke kterému jsme docházely. A pro mě časem třetí táta, muž, za kterého se Irena provdala. Když jsem šla poprvé do první třídy, dělali mi doprovod máma a všichni tátové. Máma se dodnes směje tomu, jak jsem v první třídě na téma naše rodina malovala mámu a tři táty a učitelku přesvědčovala, že mít tři táty je normální.

Úplně normální to asi není, já vím. Přes řeči různých škarohlídů, že tohle soužití se podepíše na mých pozdějších vztazích, se tak nestalo. Díky těm čtyřem neobyčejně tolerantním lidem jsem poznala v dětství i v dospívání tolik lásky, že mám dodnes na rozdávání.

Když jsem se vdávala, vedla mě „k oltáři“ máma – přece jsem nemohla zvolit jednoho z tátů, aby to těm ostatním dvěma nebylo líto. Podle mého manžela Honzy se tři tchánové docela hodí. A naši dva synové mají tolik dědů, že jim to kamarádi závidí!