Čas jen pro mě

Už je to dávno, bylo mi tenkrát necelých dvacet a s Honzou, mým budoucím manželem, jsem chodila teprve pár měsíců.

Výlet na Slovensko

Rádi jsme cestovali, ale do zahraničí to tehdy moc nešlo, tak jsme poznávali kouty naší vlasti. Byli jsme takoví nenároční cestovatelé, neměli jsme problém ujít několik desítek kilometrů pěšky s batohem na zádech a přespat pod širákem.

Blížily se prázdniny a my jsme si naplánovali cestu na Slovensko, do hor. Počasí se nám vydařilo – modré nebe a svěží červnový vzduch. První noc jsme přespali v kempu na Moravě a další den jsme částečně stopem dorazili do Malých Karpat.

Zabloudili jsme!

S nadšením jsme obdivovali krásnou přírodu, když se najednou setmělo. Rozhlédli jsme se kolem a uvědomili si, že jsme asi zabloudili v lese. Nad námi se stahovala mračna a v dálce zahřmělo.

„Honzo, co budeme dělat?“ tiše jsem řekla. „Blíží se bouřka a zůstat v lese není úplně bezpečné.“ – „Určitě nejsme daleko od vesnice,“ uklidňoval mě Honza. „Nebo tu někde bude nějaká salaš a poprosíme, jestli by nás tam na chvíli schovali.“

Blíží se bouřka

Stromy kolem nás najednou vypadalo hrůzostrašně. Vítr ohýbal větve, les hučel, tmu občas v dálce proťal blesk. Měli jsme dojem, že se pohybujeme v kruhu, všude jen temný les. Cítila jsem, že i Honza už má strach.

„Jé, Soni, podívej,“ radostně vykřikl, „támhle je asi nějaký dům!“ Les se před námi najednou rozestoupil a my spatřili malou mýtinu se zurčícím potokem a starým mlýnem. Když jsme doběhli pod malou stříšku u vchodu, už na nás padaly první kapky.

Opuštěný mlýn

„To bylo na poslední chvíli,“ úlevou vydechl Honza. „Zaklepu, třeba nás nechají chvíli uvnitř.“ Když nikdo na naše klepání na dveře a okna nereagoval, zkusil Honza vzít za kliku. „Je otevřeno!“ překvapeně konstatoval. „Haló, je tu někdo? Haló!“ volal, když jsme opatrně vešli dovnitř.

Vypínač jsme nikde neviděli. Vyhrabala jsem na dně batohu baterku. Kužel světla osvětlil menší útulnou místnost, starodávně zařízenou, a i když byla uklizená, na první pohled nám bylo jasné, že tu nikdo nebydlí. Posadili jsme se na dřevěnou lavici. V tu chvíli se spustil prudký liják, les hučel a každou chvíli blesk doprovázený hlučným burácením rozčísl tmu.

Nakonec jsme unavení a vyčerpaní oba usnuli. Ráno nás probudila modrá obloha a vycházející sluníčko. Umyli jsme se u studánky, jejíž pramen vtékal do potoka u mlýnského kola. Pak jsme se vydali dál.

Hurá do vesnice

Do nejbližší vesnice jsme došli asi za hodinu a zašli do malého obchodu se smíšeným zbožím na návsi. Prodavačka se s námi dala do řeči, asi se tam moc turistů běžně neobjevovalo. „Aspoň že už jde elektrika,“ povzdychla. „Ta včerejší bouřka byla hrozná. Uhodilo do transformátoru a celou noc jsme byli potmě.“ – „My jsme taky rádi, že jsme mohli zůstat v tom starém mlýně,“ řekl Honza.

Žena se na nás pátravě podívala. „V jakém mlýně? Kde?“ Honza jí tedy popsal, odkud jsme přišli, a ona vytřeštila nevěřícně oči: „To jste se asi musel splést. Pokud myslíte ten starý mlýn, asi hodinu chůze proti proudu potoka, tak ten vyhořel už před padesáti lety. A předtím tam aspoň sto let chátral.“ – „To je tedy divné,“ zabručel Honza pod fousy. 

Podivný příběh

„Víte, ten mlýn má takovou smutnou historii,“ pokračovala prodavačka. „Poslední mlynář byl vdovec a měl jedinou dceru, Marienku. Prý byla moc hezká. Jenže se zamilovala do nesprávného chlapce, do Fera, který ve mlýně pomáhal. Mlynář ji chtěl provdat za syna místního sedláka, aby do mlýna přišly peníze. Jednou večer se kvůli tomu pohádali, Marienka si sbalila věci a utekla s Ferem. Jenže je v lese přepadla bouřka, schovali se pod vysoký smrk a do toho uhodilo. Byli na místě mrtví,“ smutně řekla žena. „A mlynář si to vyčítal, nakonec zešílel a oběsil se na vrbě u potoka. O prokletý mlýn nikdo nestál,“ dodala.

Podívali jsme se na sebe. Musela myslet jiný mlýn, vždyť ten „náš“ byl docela zachovalý. Odvahu vrátit se zpátky a přesvědčit se, už jsme neměli. Možná, že jsme se tenkrát schovali v úplně jiném mlýně!?