Čas jen pro mě

Profese: máma

Vystudovala jsem vysokou školu, chvíli pracovala v bance, ale vlastně už třicet tři let jsem hlavně máma. Tedy, tak jsem se aspoň vždycky cítila. Sama. Nechám tu slovo dojít až ke mně — sama.

Když jsem před tolika lety přinesla domů Jirku z porodnice, ještě jsem věřila na rodinu. Ale jeho otec odešel brzy. Prý nebyl připravený na zodpovědnost, chtěl si „užívat svobody“, jak mi jednou řekl. A já? Zůstala jsem s miminem v náručí a s hlavou plnou starostí, jak to zvládnu.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Petry (44): Vychovala jsem syna svého muže

Celý život jsem podřídila péči o dítě

Když byl Jirka malý, hrozně to bolelo. Nejen ta samota, ale spíš ten každodenní boj. Z banky jsem odešla, i když jsem měla slušný plat. Já ale potřebovala mít čas na Jirku. Proto jsem skončila v účtárně malé firmy s možností částečně pracovat doma.

Chtěla jsem mu dát všechno, co mají ostatní děti. První dovolenou u moře si pamatuju dodnes. Na pláži v Řecku Jirka zářil, šťastný smíchem, a já se dívala, jak staví hrad z písku. „Mami, pojď se mnou do vln!“ křičel, a já zapomněla na všechno, co mě tížilo. Jenže než jsme tam mohli jet, šetřila jsem rok a půl — odřekla jsem si nový kabát, i kávy s kolegyněmi. Jirkův táta přispíval, když si vzpomněl, a spíš jen proto, aby to nevypadalo úplně špatně.

Čtení pro chvíle pohody

Anglie roku 1455. Bratrovražedná válka mezi Lancastery a Yorky o anglický trůn učiní osmnáctiletého Juliana zcela nečekaně hrabětem z Waringhamu. Když v osobě Eduarda IV. usedne na trůn první York, nastanou pro Juliana těžké časy. Ačkoli tuší, že Eduard by mohl být své zemi dobrým králem, připojí se k lancasterským vzbouřencům vedeným z trůnu sesazenou královnou Markétou, neboť ta má vlastní metody, jak si zajistit věrnost svých vazalů. A skutečnost, že jeho sestra dvojče se dopustí zločinu, kvůli kterému je po ní vyhlášeno pátrání, Julianovi situaci nijak neulehčuje. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Dopřála jsem mu všechno

Nechtěla jsem, aby se někdy styděl, že máme míň. Každé Vánoce jsem schovávala drobné na hezké dárky, Oblečení jsem mu kupovala ve slevách a přišitý knoflík mi nikdy nedělal hanbu. Kroužky jsem volila podle toho, co ho bavilo, ne abych si něco dokazovala. Pamatuju si, jak si v první třídě přál chodit na karate. Nakonec vydržel jen dva měsíce, ale byla jsem na něho pyšná — za tu odvahu zkoušet nové věci.

Večer, když usnul, sedla jsem si do kuchyně se studeným čajem a přemítala, jestli jsem udělala dost. Někdy mi v uších zněla mámina slova: „Dítě potřebuje tátu.“ Snažila jsem se být i máma, i táta, i kamarádka.

Jirkův odchod do Kanady

Vystudoval a stal se z něj docela schopný ajťák. Když ho firma poslala do Kanady, byla jsem pyšná. Ale taky se mi srdce sevřelo. „Budeš mi chybět,“ řekla jsem mu. „Neboj, mami, bude to fajn, existují přece video hovory, maily,“ smál se. Zůstala jsem doma sama, v tichém bytě, kde visely jeho obrázky z dětství.

Pak se asi po roce oženil s Laurou, znala jsem ji jen virtuálně. Laura pocházela z amerického Kansasu, rodiče měli velkou farmu. A tam s ní nakonec Jirka odjel. Odešel z dobře placeného místa a snažil se přijít na chuť farmaření.

Moje dny se smrskly na práci, občasné povídání s kamarádkami a čekání na Jirkovy zprávy. Psali jsme si, někdy volal přes počítač, ale časové pásmo a nový život dělaly své. Zvykla jsem si na samotu, i když se mi někdy chtělo volat do prázdna: „Jirko, přijeď na neděli domů!“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Nečekaný návrat

Před půl rokem se zničehonic vrátil. Stál mezi dveřmi, vyšší, cizejší, s kufrem a očima opuchlýma od pláče. Farma na odlehlém místě ho deprimovala, Laura odmítala jít jinam. Rozvod probíhá na dálku. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu. „Rád bych zůstal chvíli tady,“ řekl. Přikývla jsem, i když jsem cítila, že to není onen Jirka, který mi nosil rozbité autíčko k opravě.

Zpočátku jsme seděli mlčky, pak přišel den, kdy se to zlomilo. „Víš, mami, možná bych s Laurou vydržel, možná bych to dokázal zůstat tam, kdybys nebyla... kdybys nebyla taková,“ vyhrkl najednou. — „Jaká?“ zeptala jsem se tiše. — „Kdybys nebyla tak... sama, tolik mě neomezovala, neochraňovala, nevnucovala mi, že musím být lepší, protože nemám tátu.“ Mlčela jsem. „A kdybys ty a táta nezničili rodinu,“ dodal. Slova, která mě bodla hlouběji než všechny minulé samoty. Od té doby se mnou přestal mluvit. Odešel. Překvapivě k otci.

Co jsem udělala špatně?

Sedím teď v kuchyni a přemýšlím, co jsem měla říct. Že jsem ho vychovala, jak nejlíp jsem dovedla? Že jsem byla sama a snažila se, aby nebyl ochuzený, aby měl alespoň trochu toho, co ostatní? Že jsem mu nikdy nechtěla být na obtíž?

Někdy v noci naslouchám tichu a hledám smíření. Možná mě Jirka potřebuje vinit, možná mu tak bude líp. Možná časem pochopí, že jsem ho milovala tak, jak jsem uměla, i když jsem byla sama. Na dně svého smutku ale pořád nosím malou jiskřičku naděje, že jednoho dne znovu přijde a řekne: „Mami, pojď se mnou na procházku.“ A já, i kdyby mi bylo sto let, půjdu, protože jsem pořád hlavně máma.