Čas jen pro mě

Rychle jsem mezi zapadla

Co může být na světě hezčího než spokojený vztah a šťastná rodina? To jsem si říkala pokaždé, když jsem vstávala i usínala. To jsem ještě netušila, co všechno se stane.

Vdávala jsem brzy, nebylo mi ani dvacet. Nikoho jsem neměla, vyrostla jsem v děcáku a Jirku jsem potkala v ordinaci obvodního doktora, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra a kam on přišel s naraženou nohou.

Do roka byla svatba a já jsem najednou „věnem“ dostala velkou rodinu. Jirka měl skvělé rodiče, další tři bratry a pro mě neskutečný počet bratranců, sestřenic, tetiček a strýčků. Dlouho jsem se v nich nemohla vyznat. Všichni byli nesmírně družní a jako rodina se neustále scházeli a navštěvovali. Zapadla jsem k nim rychle a úplně přirozeně.

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

Rozdíly dělat nebudeme...

Naše štěstí s Jirkou nám kazila jen skutečnost, že se nám nedařilo počít dítě. Absolvovali jsme nespočet vyšetření. Oba jsme podle nich byli zdraví. Prý bychom každý s jiným partnerem zřejmě dítě mít mohli, upozornil nás jeden gynekolog.

Po dvou neúspěšných pokusech o umělé oplodnění jsme se rozhodli pro adopci. „To je dobrý nápad, Jituško,“ řekla k tomu moje tchyně Věra. „Bez dětí je život smutný. My s tátou přijmeme toho tvorečka jako vlastní vnouče. Neboj se, rozdíly dělat nebudeme.“

Příběh Eriky (52): Moje máma Eva

Radost a bolest

A tak na patnácté výročí naší svatby jsme se všichni radovali z tříměsíční Julinky. Celá rozvětvená rodina se sešla u nás a Jirka ještě o půlnoci odvážel domů osmdesátiletého strýčka. Domů už se nikdy nevrátil. Při cestě zpátky ho smetl kamión, jehož řidič usnul za volantem.

Další týdny jsem prožila v mrákotách a můj život se najednou rozpadl na tisíc střepů. Říkáte, že jsem se naštěstí mohla starat o Julinku? Bohužel jsem byla přesvědčená, že za všechno může ona! Kdybychom si ji nevzali, nebyla by rodinná oslava a Jirka by nejel odvézt strýčka…

Zatímco jsem do sebe ládovala jeden uklidňující prášek za druhým a doslova se utápěla v nekonečném žalu, moje tchyně Věra se k nám nastěhovala a bez řečí převzala péči o Julinku i o mě. Mě doslova odvlekla k psychiatrovi. Jenže kde není vůle, není šance něco změnit. Omámená spoustou prášků jsem celé dny prospala.

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Rázný zákrok

Po dvou měsících toho Věra měla dost. „Tak poslouchej, Jituško,“ pustila se do mě jedno pondělní ráno, „takhle to dál nejde. Táta volal tomu tvému psychiatrovi a probral s ním, jak máš pomalu začít vysazovat ty prášky.“ – „Ale já je přece potřebuju!“ rozbrečela jsem se. – „Ty musíš být zase v pořádku pro Julinku! Ráda pomůžu, ale copak si to dítě zaslouží, aby máma celé dny fňukala? Jirka byl můj syn, na to jsi zapomněla? Myslíš si, že já netruchlím? Nebo že snad je to ostatním v rodině jedno? Není! Dobře ale víme, že se nic nevrátí. Život jde dál. Zůstala tu po něm Julinka a ty,“ ukončila dlouhou řeč Věra rozplakala se.

A tak jsem postupně začala vysazovat léky, chodila ven s Julinkou a pod dozorem Věry, mých třech švagrových a různých tetiček se pomalu vracela do života. Julinka mně přinášela tolik radosti! Za své počáteční mateřské selhání jsem se moc styděla.

Příběh Jindřišky (63): Neměla jsem ráda dceru své snachy

Poučit se z chyb

„Chybu člověk někdy udělá. Důležité je umět si to přiznat a poučit se z toho,“ řekla mi Věra, když jsem to s ní rozebírala.

Měla pravdu i v tom, že život jde dál. Když jsem vodila Julinku do mateřské školy, seznámila jsem se s Lukášem, tatínkem malé Emičky. Její maminka zemřela krátce po porodu na rakovinu.

Vzali jsme se před šesti lety a na svatbě nám byla celá dnes už moje rozvětvená rodina. Na svatební hostině jsem jim poděkovala, hlavně Věrce. Bez ní bych se neodrazila ode dna a kdoví, jak by to dopadlo s Julinkou…