Čas jen pro mě

Autobus v 7:02

Po nepříjemném rozvodu jsem zůstala sama s devítiletým synem Matyášem. Každé ráno vstávám v 6:10. Stejně. Automaticky. Jako by mi někdo navlékl život na koleje, ze kterých se nesmí uhnout. Snídaně, svačina, práce, družina, nákup, večeře, úkoly.

A mezitím ranní autobus v 7:02. Právě tam to začalo.

Stal se součástí mého rána

Stála jsem na zastávce, kabelku přehozenou přes rameno, v hlavě seznam úkolů na celý den. A všimla jsem si ho. Vysoký, tmavý kabát, lehce prošedivělé vlasy. Ne hezoun z reklamy, ale muž, který působil klidně. Jako by měl věci srovnané. Stál vždy o kousek dál, ruce v kapsách, a když přijel autobus, nastoupil skoro vždycky přede mnou.

Poprvé se na mě usmál asi po týdnu. Jen letmo. Nic víc. A já si ten úsměv nesla celý den.

Nevěděla jsem o něm vůbec nic. Jak se jmenuje. Kam jede. Čím je. Jen to, že vystupuje o zastávku dřív než já. Vždycky. V tváři měl zvláštní smutek. A než se zavřely dveře, občas se ještě ohlédl, nevtíravě, a lehce kývl hlavou jakoby na pozdrav. 

Nikdy jsme se nepozdravili. Nikdy nepromluvili. A přesto se stal součástí mého rána. Tichým rituálem. Malou jistotou v rozhozeném světě rozvedené čtyřicítky.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Kamily (35): Jak rozbít světlomet kafem

A pak už tam nikdy nebyl!

Pak jedno pondělí… tam nebyl.

„Asi dovolená,“ řekla jsem si. V úterý taky nic. Ve středu jsem se už rozhlížela automaticky. Ve čtvrtek mi to bylo líto víc, než bych chtěla přiznat.

Po půl roce každodenního setkávání najednou zmizel. A mně chyběl. Hrozně. A přitom jsem nevěděla proč. Vždyť jsme si ani neřekli „dobrý den“.

Cítila jsem se hloupě. Jako puberťačka, co si něco vysnila.A tak jsem si zakázala na něj myslet. Až do toho osudného dne, kdy jsem vyzvedávala syna z družiny.

Jste to opravdu vy?

Stála jsem na chodbě, děti pobíhaly kolem, bundy, smích, chaos. A pak jsem ho uviděla. Bez kabátu. V mikině. S malou holčičkou za ruku.

Srdce se mi rozběhlo dřív než hlava.

„Jste to vy?“ ozvalo se. Ztuhla jsem. Poprvé jsem slyšela jeho hlas. Takový jemný, příjemně melodický, milý. „Promiňte, že vás oslovuji, ale my se známe z autobusu, že?“

Podívala jsem se na něj. A usmála se. „Ano. Vy vystupujete o zastávku dřív. Já jsem Dáša...,“ vyhrkla jsem a hned si připadala trapně.

Zasmál se. Upřímně. „Já jsem Pavel. A… omlouvám se, že jsem zmizel. Manželka zemřela před víc než rokem. Dcera pak před pár měsíci začala mít problémy, se zpožděním to na ni dolehlo a těžce se s tím vyrovnávala. Teď už to jde, ale musel jsem změnit práci. Abych s ní mohl víc být.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tiše kývla.

Kniha, která by se vám mohla líbit

„Neexistuje způsob, jak netrpět. Ale člověk zkouší různé způsoby, jak se v tom neutopit.“ Muži a ženy v těchto osmi krátkých povídkách tuto pravdu chápou na elementární úrovni a jejich příběhy v podání Jamese Baldwina podrobně popisují důmyslné a často zoufalé způsoby, jak se snaží udržet nad vodou. Může to být heroin, který bere jazzový pianista na dně, aby čelil hrůze z toho, že svůj život vložil do neživého nástroje. Může to být křehká zbožnost otce, který nikdy nedokáže odpustit svému synovi jeho neschopnost žít v manželství. Nebo to může být zástěna bigotnosti, kterou vztyčil buranský poslanec, aby otupil strašlivou vzpomínku z dětství, kdy s rodiči viděl, jak rozjařený dav vraždí černocha. (Vydalo nakladatelství Odeon.)

Překvapivé setkání

„Tohle je Anička,“ pohladil do země se dívajícící tichou blondýnku s culíkem po vlasech. „Chodí do třetí třídy.“ – „To Matyáš tady,“ překvapilo mě to. „Do áčka.“ – „Anička do béčka,“ odpověděl s úsměvem na tváři.

V tu chvíli přiběhl můj Maty. „Mami, můžeme jít?“ „Jasně,“ odpověděla jsem. A pak jsem sebrala odvahu. „Pavle… nechcete někdy zajít na kafe? Tedy nebo cukrárny, i s dětmi...jako rodiče.“ Usmál se. Ten stejný úsměv jako v autobuse. – „To bych moc rád.“

Dnes už spolu nejezdíme stejným autobusem. Jdeme totiž v životě stejným směrem. A já vím, že i mlčení v ranním autobuse může být začátek.