Čas jen pro mě

Nečekaná smrt

Když mi Petr zemřel, měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Po dvaceti letech společného života, po všech těch dovolených, smíchu, hádkách i tichých večerech u vína… prostě zmizel. Jedno policejní klepání na dveře, jedna věta: „Je nám líto, pan Petr Novotný nepřežil autonehodu.“ A ticho.

První týdny jsem přežívala jen ze setrvačnosti. Dvacetiletý Kryštof mi pomáhal s papíry, šestnáctiletá Eliška se starala o domácnost. Všichni jsme brečeli, každý jinde, každý po svém. Já večer v ložnici, kde jeho polštář pořád voněl po tom jeho pitomém, ale mně tak milovaném parfému.

Šok u notářky

Pak přišlo pozůstalostní řízení. Seděla jsem naproti notářce, ruce se mi třásly, a v duchu jsem si přehrávala poslední Petrův úsměv. A pak ta věta. Ta, která mi zlomila druhé srdce. „Pan Petr Novotný měl ještě jedno dítě, sedmnáctiletého syna Mikuláše.“

„Cože?“ vydechla jsem. „To není možné…“

Notářka zvedla oči od papírů. „Podle dokumentace ano. Chlapec se prý narodil jako následek firemního večírku. Pan Novotný uznal otcovství a pravidelně přispíval.“

S Mikulášovou mámou jsme se potkaly u notářky, kam přišla s ním, protože nebyl plnoletý. Štíhlá černovláska, výrazně starší než já. Ruku jsem jí nepodala.

„Paní Novotná,“ obrátila se na mě, „vím, jak se cítíte, ale prostě se to přihodilo. Nechtěla jsem vám nikdy rozbít manželství. Ale za Mikiho jsem šťastná, bylo mi přes čtyřicet, když se narodil...“ Otočila jsem se k ní zády.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jany (59): Tu zradu mu nezapomenu!

Zrada bolí

Svět se mi znovu rozpadl. Tentokrát ne pod tíhou smutku, ale zrady. Všechno, čemu jsem věřila, se rozplynulo jako pára.

Doma jsem křičela, brečela, chtěla jsem rozbít jeho fotku. Ale nedokázala jsem. Jen jsem ji položila na zem a sesunula se vedle ní.

„Mami,“ přišel za mnou Kryštof. „To nic nemění na tom, jakej byl táta pro nás.“ – „Ale změní,“ sykla jsem. „Změnilo se všechno!“

Jenže čas je zvláštní. Uzdravuje, i když se bráníte.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Olgy (56): Bigamista

Je podobný Petrovi!

A pak jednoho dne Eliška přivedla Mikuláše. Do té doby jsem netušila, že se propojili přes Facebook. Stál přede mnou kluk s očima tak podobnými Petrovi, že se mi zatajil dech. Měl rozcuchané vlasy, v rozpacích si žmoulal rukávy mikiny.

„Dobrý den,“ řekl tiše. – „Ty jsi…?“ – „Mikuláš.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem přikývla a utekla do kuchyně.

Slyšela jsem, jak se s dětmi směje. Jak se baví o hudbě, o filmech, o škole. Ten smích – takový, jaký jsem od smrti Petra neslyšela.

Začal k nám chodit častěji. Kryštof s ním jezdil na skateboardu, Eliška s ním dělala úkoly. A já? Seděla jsem u okna, sledovala je z dálky a v srdci cítila zvláštní směs hořkosti a něhy.

Jednoho dne zaklepal na dveře mého pokoje.„Můžu dál?“ Přikývla jsem. „Já… jen jsem chtěl říct, že mě to mrzí. Nechtěl jsem vám ublížit. Já… jsem ani nevěděl, jestli mě táta má rád. Jen mi občas napsal k narozeninám, nikdy jsem ho neviděl.“ – „To není tvoje vina,“ zašeptala jsem.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Petry (44): Vychovala jsem syna svého muže

Odpouštět se musí

Čím dál víc jsem si uvědomovala, že ten kluk – ten, kterého jsem tolik odmítala – vlastně nese kus Petra. Ne v tom špatném smyslu. Ale v jeho očích, v gestech, v tom, jak se usmívá, když se stydí.

A já se přistihla, že mi chybí, když tu není.

Jednou večer jsem mu podala starou krabici z půdy. „Tady máš pár fotek. Možná budeš chtít vědět, jaký byl tvůj táta, když byl mladý.“ Zůstal stát, jako by nevěděl, jestli smí. „Jsi jeho syn,“ řekla jsem. „Máš právo ho znát.“

Otevřel krabici, vytáhl fotku z našeho svatebního dne. „Byli jste šťastní,“ řekl potichu. – „Byli,“ přikývla jsem. „A jsem přesvědčená, že Petr tě měl rád. Možná se bál mi to říct, ale věřím, že tě měl rád.“

Jen s Alenou, Mikulášovou matkou, jsem se od setkání u notáře nepotkala. Nechci a chtít už asi nebudu.