Čas jen pro mě

Poprvé jsem se vdávala ve dvaceti po osmiměsíční známosti a byla jsem ve třetím měsíci. Neměli jsme kde bydlet, první dva roky jsme byli rádi za pokoj v bytě mých rodičů. Tam jsme z porodnice přivezli i naši Kristýnku. Pavel, můj manžel, byl vyučený instalatér, ale dokázal spravit snad všechno. Povedlo se mu sehnat dobře placené místo údržbáře v zemědělském družstvu na severu Čech. A hlavně jsme tam dostali byt.

Manželství moc nefungovalo

Mě zaměstnali v účtárně, ale dlouho jsem tam nepobyla, protože jsem znovu otěhotněla. Karolínka se narodila tři roky po Kristýnce.

Teoreticky už nám nic nechybělo. Jen náš vztah pomalu skomíral. Chtěla jsem, aby holky měly nějaké společné zážitky s oběma rodiči, ale Pavel to nechápal. Buď byl v práci nebo na melouchu. Peníze vydělal, ale já jsem si přála vyjet na rodinnou dovolenou, aspoň na pár dní třeba na Šumavu. „Co bych tam asi dělal?“ rozčiloval se Pavel. „Jeď s holkama třeba k moři, já to zaplatím, ale s sebou mě netahejte.“

Začala jsem zase chodit do práce, ale to byl oheň na střeše. „Do práce chodit nemusíš, já vás přece uživím!“

Chlapa nepotřebuju

Rozvedli jsme se po patnácti letech manželství. Pronajala jsem si byt ve vedlejším paneláku, aby to holky neměly k tátovi daleko, a našla si práci v nedalekém okresním městě.

Vlastně jsem byla po mnoha letech šťastná a spokojená, holky vylétly z hnízda, studovaly v Praze a domů jezdily na víkend. Já jsem byla sama. „Žádného chlapa už nepotřebuju,“ říkala jsem kolegyním, které se mě snažily pořád někoho dohazovat.

Libor k nám do firmy nastoupil jako správce sítě. Několikrát přišel k nám do kanceláře, aby mi pomohl vyřešit problémy s účetním programem. Takový milý, zdvořilý kluk. Na oslavě mých čtyřicátých narozenin jsme se všichni trochu opili. „Ivetko, musím říct, že jsi nejkrásnější ženská, kterou znám,“ trochu opilecky blábolil. Zasmála jsem se a víc o tom nepřemýšlela.

Myslí to vážně?!

Druhý den na mě čekal, když jsem odcházela z práce. „Ivetko, já jsem to včera myslel vážně,“ trochu se červenal. „Střízlivý bych ti to asi nikdy neřekl,“ klopil oči, „já jsem se do tebe zamiloval!“ – „Ty ses zbláznil, vždyť bych mohla být pomalu tvoje máma!“

Jenže mně nasadil brouka do hlavy. Uvědomila jsem si, že je mi s ním dobře, že si s ním ráda povídám. Pozvání na kafe a pak na večeři jsem neodmítla. Pak jsem se ale zamilovala taky. Za dva měsíce se ke mně nastěhoval. „Mami, ty ses snad zbláznila,“ kroutily hlavami holky. „Celé město si o tobě povídá! Ale je to tvoje věc.“

Když jsem šla nakoupit do obchodu, všimla jsem si, jak místní drbny ztichly a vyměnily si významný pohled. Bývalý manžel mi zavolal, že se stydí kvůli holkám.

To nemůže fungovat!

„Libore, asi se rozejdeme, bude to lepší,“ rozhodla jsem se. – „A to chceš, aby ti život ovlivňovaly názory sousedek a exmanžela?“ oponoval. – „Je ti osmadvacet, mně bylo čtyřicet, budeš jednou chtít děti, tohle nemá perspektivu.“ – „Ivetko, já chci dítě s tebou!“

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Jsem stará!“ – „Nejsi. Kde je psané, že nemůžeš být po čtyřicítce maminka?“

Skoro osmnáct let štěstí

Co vám mám povídat, i podruhé jsem se vdávala těhotná. Překvapivě jsem otěhotněla za krátkou dobu a Adámek přišel na svět pár měsíců před mými dvaačtyřicátými narozeninami.

Přestěhovali jsme se do Prahy, kde náš věkový rozdíl nikoho nezajímal. Dcery mě vzaly na milost a tvrdí, že jsem s Liborem omládla. Libor je opakem Pavla, užíváme si společných výletů a dovolených. A co je důležité – pořád se máme rádi a nenudíme se spolu.

Jsem šťastná, že jsem nepodlehla předsudkům a radím to i každé ženě. Život máme jenom jeden, tak proč se bránit lásce, když přijde?