Čas jen pro mě

Nikoho jiného jsem nechtěla

Několik let jsem byla máma-táta v jednom, nechtěla jsem dětem domů přivést náhradního tatínka. Neutuchající bolest a žal jsem doslova přebíjela činností. Den jsem vyplnila sobě i dětem do poslední minuty, abych neměla čas přemýšlet.

Uplynulo několik let a děti samy naznačovaly, že bych neměla zůstávat sama. Já jsem se ale bála navázat vztah. Až loni, kdy Johanka odjela na chalupu s kamarádkou Emou a jejími rodiči, a Viky se vydal s kamarády k moři do Chorvatska, jsem přijala pozvání jet na chatu k Ivetě.

Příběh Lídy (59): Mrtvá maminka mě ve snu varovala

Pozvání na chatu

Kamarádka z dětství, která se mnou prožívala moje lásky i trable a která mi pomohla po Honzově smrti. „Hani, bude tam prima parta,“ lákala mě. „Ivu s Petrem znáš, Terku s Kubou taky. Jo, a ještě jsem pozvala Ondřeje. To je ten kamarád od mého Michala, no víš, jak jsem ti vyprávěla, že mu utekla manželka…“ – „Ivet, ale já se s nikým seznamovat nechci,“ rázně jsem ji přerušila. – „A kdo mluví o seznamování? Prostě jsem nechtěla, aby byl sám on nebo abys byla sama ty. Bavit se s ním nemusíš.“

Byl krásný zářijový den, když jsem vyrazila vlakem za Ivetou. „Mohla bys jet s Ivou a Petrem, zastavili by se pro tebe,“ nabízela Iveta. „Nebo řeknu Ondřejovi…“ – „Díky, jsi hodná, vlakem jsem u tebe za hodinu a ten kousek lesem bude příjemná procházka,“ trvala jsem si na svém.

Příběh Zdeňky (60): Potkaly mě zvláštní náhody

Počasí překazilo plány

Když jsem kolem čtvrté odpoledne vystoupila z vlaku, bylo trochu zamračeno. Zamrzelo mě, že nemám deštník. No, co, říkala jsem si, je to přece jen necelá půlhodinka rychlé chůze, a přidala jsem do kroku. Asi po pěti minutách se najednou zatáhlo a v lese nebylo vidět a z dálky jsem slyšela chroupat blesky. Pochopila jsem, že vlak a procházka, to nebyl dobrý nápad.

Usoudila jsem, že bude lepší vrátit se na silnici k nádraží a schovat se tam. Když jsem dobíhala k zastávce autobusu, která byla před nádražím, spadly první kapky. „Kam jedete? Nechcete někam svézt,“ ozvalo se vedle mě. Muž tak v mém věku přibrzdil auto a stáhl okénko. „Pršet bude asi až do rána,“ dodal. – „Ne. Děkuji, na někoho čekám,“ odpověděla jsem a v duchu si řekla, že přece nevlezu cizímu člověku do auta. V tu chvíli se mi ale zatočila hlava a já zbledla a držela se urputně sedačky.

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Honza to odkýval

„Je vám něco, slyšíte…je vám něco, paní, proberte se…!“ slyšela jsem jako z dálky. A najednou jsem uviděla před sebou Honzu, jak se usmívá a kývá. Trvalo to jen pár vteřin, bylo to tak zvláštní… „No, konečně, myslel jsem, že jste omdlela,“ skláněl se nade mnou ten muž z auta. „Nebojte se, jedu k známým na chatu, je to kousek. Nepotřebujete ale odvézt na pohotovost?“ – „Ne, díky, to byla jen taková slabost, mám nízký tlak,“ tiše jsem řekla. A v jeho očích jsem zase viděla Honzu kývajícího hlavou.

„Kam vlastně jedete?“ – „Kamarádce na chatu, je to kousek, chtěla jsem jít lesem, pak jsem se utekla schovat.“ – „Tak pojďte, já vás tam hodím.“ – „Ale to přece nejde…,“ snažila jsem se odporovat. Ale já jsem tomu člověku najednou prostě věřila. Vždyť v tom podivném bezvědomí Honza kýval!

„Kam to bude?“ – „Na Loučnou,“ řekla jsem. – „Cože? Vy taky?“ udiveně se na mě podíval a pak se plácl do čela a rozesmál: „Že vy jste Hanka? Já jsem Ondra, pozvali mě Iveta s Michalem, že prý tam bude jedna moc sympatická Ivetina kamarádka. A já se s Michalem dohadoval, až slíbil, že mě nebude násilím s nikým seznamovat!“

Tak mi do cesty a do života vstoupil před rokem Ondra a od té doby jsme spolu. Vždyť mi ho Honza schválil!