Kamarádka z dětství, která se mnou prožívala moje lásky i trable a která mi pomohla po Honzově smrti. „Hani, bude tam prima parta,“ lákala mě. „Ivu s Petrem znáš, Terku s Kubou taky. Jo, a ještě jsem pozvala Ondřeje. To je ten kamarád od mého Michala, no víš, jak jsem ti vyprávěla, že mu utekla manželka…“ – „Ivet, ale já se s nikým seznamovat nechci,“ rázně jsem ji přerušila. – „A kdo mluví o seznamování? Prostě jsem nechtěla, aby byl sám on nebo abys byla sama ty. Bavit se s ním nemusíš.“
Byl krásný zářijový den, když jsem vyrazila vlakem za Ivetou. „Mohla bys jet s Ivou a Petrem, zastavili by se pro tebe,“ nabízela Iveta. „Nebo řeknu Ondřejovi…“ – „Díky, jsi hodná, vlakem jsem u tebe za hodinu a ten kousek lesem bude příjemná procházka,“ trvala jsem si na svém.
Když jsem kolem čtvrté odpoledne vystoupila z vlaku, bylo trochu zamračeno. Zamrzelo mě, že nemám deštník. No, co, říkala jsem si, je to přece jen necelá půlhodinka rychlé chůze, a přidala jsem do kroku. Asi po pěti minutách se najednou zatáhlo a v lese nebylo vidět a z dálky jsem slyšela chroupat blesky. Pochopila jsem, že vlak a procházka, to nebyl dobrý nápad.
Usoudila jsem, že bude lepší vrátit se na silnici k nádraží a schovat se tam. Když jsem dobíhala k zastávce autobusu, která byla před nádražím, spadly první kapky. „Kam jedete? Nechcete někam svézt,“ ozvalo se vedle mě. Muž tak v mém věku přibrzdil auto a stáhl okénko. „Pršet bude asi až do rána,“ dodal. – „Ne. Děkuji, na někoho čekám,“ odpověděla jsem a v duchu si řekla, že přece nevlezu cizímu člověku do auta. V tu chvíli se mi ale zatočila hlava a já zbledla.
„Je vám něco, slyšíte…je vám něco, paní, proberte se…!“ slyšela jsem jako z dálky. A najednou jsem uviděla před sebou Honzu, jak se usmívá a kývá. Trvalo to jen pár vteřin, bylo to tak zvláštní… „No, konečně, myslel jsem, že jste omdlela,“ skláněl se nade mnou ten muž z auta. „Nebojte se, jedu k známým na chatu, je to kousek. Nepotřebujete ale odvézt na pohotovost?“ – „Ne, díky, to byla jen taková slabost, mám nízký tlak,“ tiše jsem řekla. A v jeho očích jsem zase viděla Honzu kývajícího hlavou.
„Kam vlastně jedete?“ – „Kamarádce na chatu, je to kousek, chtěla jsem jít lesem, pak jsem se utekla schovat.“ – „Tak pojďte, já vás tam hodím.“ – „Ale to přece nejde…,“ snažila jsem se odporovat. Ale já jsem tomu člověku najednou prostě věřila. Vždyť v tom podivném bezvědomí Honza kýval!
„Kam to bude?“ – „Na Loučnou,“ řekla jsem. – „Cože? Vy taky?“ udiveně se na mě podíval a pak se plácl do čela a rozesmál: „Že vy jste Hanka? Já jsem Ondra, pozvali mě Iveta s Michalem, že prý tam bude jedna moc sympatická Ivetina kamarádka. A já se s Michalem dohadoval, až slíbil, že mě nebude násilím s nikým seznamovat!“
Tak mi do cesty a do života vstoupil před rokem Ondra a od té doby jsme spolu. Vždyť mi ho Honza schválil!
Rika byla vždycky poslušná a hodná holka. Ve skrytu duše se však nejednou toužila utrhnout ze řetězu. A vždycky ji to táhlo k bratrovi jejího přítele, Michaelovi, ze kterého jí běhá mráz po zádech. Potom ale jedna osudová noc změní život všem zúčastněným a Rika by měla mít strach. Jenže ho nemá… Michael si dobře uvědomuje, jakou má nad Rikou moc – jakou z něj má hrůzu. Když jeho bratr odjede studovat na námořní akademii a svou přítelkyni nechá samotnou a nechráněnou, Michael ví, že se naskytla dokonalá příležitost k pomstě. Před třemi lety poslala Rika do vězení jeho tři nejlepší kamarády. Teď jsou konečně na svobodě a odhodlaní proměnit každou její noční můru ve skutečnost. (Vydává nakladatelství Ikar.)
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Koho by napadlo, že to krásné páteční odpoledne tak strašně skončí?“ povzdechla si naše čtenářka…
Představujete si zdvořilého gentlemana s květinou v klopě z filmů z první republiky? Kdepak,…
Rozhodně jsem to tak neplánovala – a ani nechtěla. Copak se ale můžete ubránit lásce, která vás…
Vždycky jsem se těšila, až si synové přivedou partnerky. Představovala jsem si, že s nimi budu mít…
„Ještě, že se toho nedožili rodiče,“ povzdychla si naše čtenářka Marcela. „Všechny tři nás…
V poslední době se už jen nerada vracím domů. Táta přichází pozdě večer – a nebo vůbec – od mladé…
„Rodičům chybí do zlaté svatby pouhých pět let. O rok mladší brácha Aleš se ve dvaceti seznámil s…
Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…