Tak jsem jedno sobotní odpoledne zazvonila na zvonek nenápadného bytu na sídlišti. Přišla mi otevřít elegantní a pečlivě nalíčená dlouhovlasá blondýna kolem čtyřiceti. Oblečená byla v perfektně padnoucích šatech, na nohou pohodlné, ale na první pohled drahé lodičky. Kdybych nevěděla, o koho jde, klidně bych si tipla, že proti mně stojí vysoce postavená manažerka.
Pracovna, kam mě zavedla, byla jednoduše a vkusně zařízená. Přestavovala jsem si neupravenou babku s kocourem ve špinavém pokoji – a teď tohle! Vlastně mě to zklamalo.
„Vy mně asi moc nevěříte,“ řekla ta žena poté, co jsem si sedla do pohodlného křesla u malého stolku, na kterém ležely karty. – „To se tak úplně nedá říct,“ soukala jsem ze sebe, „nikdy jsem u kartářky nebyla, tak nevím, co mám čekat a co mám dělat.“ – „Víte, co? Nejdřív se uvolněte,“ usmála se.
„Vidím, že jste sama,“ zamyšleně se dívala do karet. „Teď vám to asi tak nepřipadá, ale nastartovala jste právě novou a šťastnější etapu života.“ – Obecné řeči, říkala jsem si v duchu. Ale, jak ví, že jsem rozvedená? Možná jí něco řekla Vlaďka.
Během půl hodiny jsem se dozvěděla, že osudového muže dlouho znám, jen netuším, že je to ten pravý. „A děti, děti přijdou taky…Tři. Budete mít velkou rodinu.“ Předpověděla mi ještě, že budeme bydlet na venkově. To jsem nekomentovala, já kavárenský typ přece nebudu pěstovat rajčata!
Po týdnu jsem po dlouhém váhání a Vlaďčině přemlouvání vyrazila na maturitní sraz. „Gábi, tobě to dneska sluší!“ uslyšela jsem za sebou a otočila se. Spolužák Radek, milý chytrý kluk, se kterým jsem si vždycky ráda povídala. Tak nějak jsme na to navázali a povídali si až do rána. Druhý den jsme šli na oběd a do kina.
Nebudu to dál natahovat. Svatba byla po roce. To už jsme bydleli v domku na samotě, který Radek zdědil po babičce. Předpověď se vyplnila. Jen v počtu dětí se kartářka nestrefila – máme čtyři, ne tři. Poslední jsou totiž dvojčata.
A jen tak mimochodem – Vlaďčin manžel dostal nabídku práce v Londýně a narodil se jim tam další kluk.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Narodila jsem se v Praze, studovala v Praze a třicet let nežila nikde jinde,“ svěřuje se v dopise…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…
Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…
Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…
Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…
Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…
„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…