Čas jen pro mě

Prázdno, které se nedařilo zaplnit

Už jsou to dva roky, co mi odešel Karel. Naše společné ráno, jeho tiché kroky v kuchyni, i drobné hádky o to, kdo vynese koš. Všechno se najednou rozplynulo. Syn Tomáš mi často volal, jestli jsem v pořádku, a snacha se ptala, kdy budu hlídat děti. Ale doma bylo prázdno, ticho, které se nedalo ničím zaplnit.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Marie: „Evo, pojď se mnou k moři, do Španělska. Potřebujeme to obě!“ Neváhala jsem dlouho. Zavřela jsem dveře, sbalila kufr a vydala se na cestu. Slaný vzduch, šplouchání vln, světlo, které hladilo tvář. Večer jsme seděly na terase, pozorovaly západ slunce a smály se, jako by nám bylo dvacet.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Romatické seznámení

Právě tam, u moře, jsem potkala Jána, Slováka z Bratislavy. Seděl vedle nás, objednal si kávu a pokusil se o vtip v češtině. Zasmála jsem se. „Jste tu sami?“ zeptal se nesměle. „Jsme tu dvě ovdovělé ženy, hledáme dobrodružství,“ odpověděla Marie s úsměvem. Jána rozzářil úsměv, který mi připomněl, že život nekončí v šedesáti pěti.

Začalo to nenápadně. Procházky po pláži, dlouhé rozhovory o všem i o ničem. Zjistila jsem, že Ján také ztratil manželku, že ví, jaké to je zůstat najednou sám. „Evi, myslíš, že máme ještě právo být šťastní?“ zeptal se jednoho večera. „Já nevím, Janko. Moje rodina si myslí, že bych měla žít jen pro ně,“ řekla jsem mu upřímně.

Tip na zajímavou knihu

Simoně, které každý říká Símka, se po smrti mámy otevírá nová kapitola. Najednou má prostor dýchat. Má volnost, jakou nikdy nepoznala. Nastal čas žít podruhé a tentokrát sama za sebe. Ale jde to vůbec, když vás odmalička učili, že si štěstí nezasloužíte? Když v hlavě dál znějí necitlivá slova, která nejde umlčet? Símka stojí na prahu změny. Touží jít vlastní cestou. Chce si splnit sny, které doteď potlačovala. Jenže život má vlastní plán. A některá překvapení bolí – možná víc než ztráta mámy. (Vydává nakladatelství Listen.)

Nepřáli mi to

Po návratu domů jsem byla jiná. Marie to poznala hned. „Evo, jsi rozkvetlá!“ Tomáš si všiml taky. „Mami, doufám, že se nechceš stěhovat na Slovensko. Potřebujeme tě tady.“ Snacha Terka se přidala: „Hlavně abys nemusela někomu dávat peníze, sama jich nemáš nazbyt.“ V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Je tohle opravdu láska, když si ji člověk musí obhajovat?

S Jankem jsme se dál vídali. Vždyť do Bratislavy to není tak daleko! Jezdili jsme na výlety, někdy jen na kávu, někdy na víkend do Tater nebo do Rakouska. Domů jsem ho nikdy nezvala, byla to moje svatyně. I když jsme nebyli pod jednou střechou, cítila jsem, že mi rozumí. „Evo, je to tvoje rozhodnutí,“ říkal vždycky, když jsem mu vyprávěla o rodinných neshodách. Marie mě povzbuzovala: „Rodina tě má ráda, ale musí si zvyknout, že máš právo i na vlastní život.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu

Těžké rozhodování

Některé noci jsem přemýšlela, jestli bych neměla všechno vzdát. Vrátit se do starých kolejí, být tu jen pro ostatní. „Tome, mám vás přece ráda, tebe, Terku a malou Nikolku i Vojtu, ale nechci být jen babičkou na plný úvazek, přece mám ještě právo i na svůj život,“ řekla jsem mu jednoho dne. Mlčel. Terka jen kroutila hlavou, vnoučata běhala kolem a já cítila, že musím najít odvahu rozhodnout sama za sebe.

Nakonec jsem se rozhodla. Nepřestanu být babičkou, nepřestanu milovat svou rodinu. Ale taky nechci žít minulostí. S Jankem jsem našla kousek radosti, kterou mi nikdo nemůže vzít. „Evo, pojďme příští léto opět k moři,“ navrhl nedávno. „Proč ne,“ usmála jsem se na něj. A poprvé jsem cítila, že je to doopravdy moje volba. Už před sebou nemám tolik let a na štěstí není nikdy pozdě.