Čas jen pro mě

Nečekané dědictví

Před rokem jsem zdědila po tetě Evě byt na pražských Vinohradech. Vídaly jsme se jen zřídka, a tak mě její rozhodnutí překvapilo. Ještě zvláštnější byl vzkaz, který jsem našla položený na kuchyňském stole.

Katko, než začneš vyhazovat věci, podívej se do zelené krabice. A jestli někdo třikrát zaklepe, otevři.

Zelenou krabici jsem hledala celé odpoledne. Teta měla byt zaplněný knihami, novinami a fotografiemi lidí, které jsem neznala. Máma o ní vždycky říkala, že žije minulostí. Při pohledu na pečlivě popsané obálky jsem začínala chápat, co tím myslela.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Petry (49): Vzkaz, který neměl nikdo číst

Někdo třikrát zaklepal

Kolem šesté se ozvala tři klepnutí. Za dveřmi stála drobná žena v šedém kabátě.

„Vy jste Katka?“ zeptala se. – Přikývla jsem. –„Jsem Marie Jelínková odnaproti. Vaše teta Eva říkala, že někdy sem určitě přijdete.“ V ruce držela talíř přikrytý utěrkou. „Přinesla jsem vám něco k večeři, budete tu asi dneska dlouho.“

Udiveně jsem ji pozvala dál. Odložila talíř a rozhlédla se po pokoji. „Našla jste zelenou krabici?“ –„Ještě ne. Co v ní je?“

Ukázala na horní polici ve spíži.

Krabice tam opravdu byla, schovaná za prázdnými zavařovacími sklenicemi. Uvnitř ležely dopisy, několik fotografií a dětský náramek s modrým kamínkem.

Na jedné fotografii jsem poznala sebe. Bylo mi asi šest let a objímala jsem neznámou holčičku. Na zadní straně stálo: Katka a Klárka, léto 1987.

Kdo je na fotografii?

„Kdo je Klárka?“ zeptala jsem se. – „Vaše sestřenice.“

Z dopisů a hlavně z vyprávění paní Jelínkové jsem postupně pochopila, že Klářina maminka Hanka, mladší sestra mojí mámy, zemřela krátce po porodu.

S partnerem se rozešla ještě v těhotenství a babička s dědou byli už dost nemocní. Holčičku vzala k sobě vzala teta Eva. O několik let později se rodina rozhádala kvůli pozemku po rodičích a Evu jsem skoro neznala. S tetou se pak nepohodla i Klára, prý v tom byl nějaký mladík, který se tetě nelíbil.

Občas jsem tetu potkala na hřbitově a poslední dva roky jsem ji s mámou několikrát navštívila, když onemocněla. O Kláře ale nikdo nemluvil.

Tip na zajímavou knihu

Kelly Anderson: Volání oceánu

Podmanivý příběh o ženě, jež se ocitá mezi svou první láskou a tajemným cizincem. Annie vždy věděla, že je jiná. Vyrostla na plachetnici, kde se orientovala podle hvězd a spolu s rodiči a nejlepším přítelem Evanem plavala s mořskými tvory. Po tsunami ale zůstane uvězněná na souši a musí čelit své výstřednosti. Navíc po bouři zachrání němého Walkera, jenž vydává zvláštní zvuk, který slyší jen ona. Jejich napojení je okamžité a elektrizující. Walkerův dotek Annie otevírá vize skrytého oceánského světa – života, který blíž nepoznala, ale k němuž ji něco nevysvětlitelně poutá. Zatímco ji Walker přitahuje tajemným magnetismem, Evan – láska, jež tu pro ni vždy byla – zůstává na pevnině a nabízí jí jistotu. A když pak Walker náhle zmizí, Annie začne postrádat i odpovědi na to, kým skutečně sama je… O šest let později Annie opustila moře a pohřbila minulost. Dokud se Walkerův nadpozemský zvuk nevrátí a znovu ji nezačne táhnout zpět k oceánu i k životu, který opustila. Pravda ukrytá pod hladinou je prastarší, než si kdy dokázala představit, a Annie musí čelit volbě, která prověří její srdce a rozhodne o její budoucnosti. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Rodinný příběh

„Klára teď žije v Brně,“ řekla paní Jelínková. „S tetou se nakonec usmířila. Bylo to ale krátce před její smrtí. Proto taky Eva byt odkázala vám.“

Ještě ten večer jsem zavolala mámě. Potvrdila mi, co jsem se dozvěděla. Přiznala také, že jí bylo léta trapné vysvětlovat, proč se po smrti sestry o malou Kláru nepostarala ona. Pochopila jsem, že chtěla, ale táta o to nestál. Stejně pak mámu opustil.

„Myslíš, že se s ní můžu spojit?“ zeptala jsem se. –„To bych si přála,“ odpověděla tiše.

Chci se s Klárou sejít

Kláře jsem napsala následující den přes Facebook. Přiložila jsem fotografii nás dvou a začala prostě: Ahoj, asi si mě nepamatuješ. Já si tebe taky ne, ale ráda bych to napravila.

Odpověděla už večer. Pamatovala si prý holku, která se s ní v tetině obýváku schovávala pod stolem a tvrdila, že tam bydlí lišky. Rozesmálo mě to, protože tu hru jsem si najednou vybavila. Napsala jsem jí, že lišky už se odstěhovaly, ale stůl tam pořád stojí.

Kde bydlí lišky...

Za dva týdny přijela do Prahy. Čekala jsem na ni před kavárnou a poznala ji dřív, než zamávala. Měla stejný úsměv jako holčička na fotografii.

„Ahoj, Katko,“ řekla a trochu nesměle mě objala.

Zůstaly jsme spolu celé odpoledne. Ukazovaly jsme si fotky našich dětí, vyprávěly o práci a občas se vrátily k tetě. Klára přiznala, že měla divokou pubertu a že teta Eva to špatně snášela.

Cestou na nádraží jsme si domluvily další návštěvu, tentokrát u Kláry v Brně. Od té doby se navštěvujeme pravidelně. Vzájemně jsme si zaplnily místo pro sestru, kterou ani jedna nemáme.

Doma jsem položila naši starou fotografii na polici vedle nové, pořízené nedávnou před kavárnou. Na obou stojíme vedle sebe. Mezi těmi dvěma snímky uplynulo skoro čtyřicet let, ale ten druhý určitě nebude poslední.