Čas jen pro mě

Nový muž v mém životě

V pětatřiceti a po dvou letech bez chlapa jsem konečně našla někoho, koho jsem byla ochotná představit rodině.

Jmenoval se Roman, bylo mu devětatřicet, pracoval jako projektant, uměl naslouchat, nosil čisté boty a nikdy mi neposlal fotografii svého břicha z posilovny.

V mém věku už člověk ví, že i tohle jsou kvality hodné obdivu.

Po třech měsících chození přišla nejtěžší vztahová zkouška. Nedělní oběd u našich.

„Jen tě upozorňuju,“ řekla jsem Romanovi cestou, „babička poslední dobou trochu zapomíná. Doktor říká, že jde o začínající demenci.“ – „To zvládnu,“ usmál se sebevědomě.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Majdy (43): Probudila jsem se v cizí kuchyni s hadrem na hlavě

Nečekaný vstup do rodiny

Chudák. Netušil, že ho čeká důkladnější prověrka než při žádosti o hypotéku.

Babičce Vlastě je dvaaosmdesát a žije s rodiči. Ještě nedávno fungovala jako rodinný archiv. Pamatovala si, kdo se kdy narodil, oženil, rozvedl, kolik stála moje první aktovka a která sousedka měla v roce 1987 poměr s řezníkem.

Teď se jí minulost s přítomností občas zamíchají jako prádlo v pračce.

Dveře nám otevřela právě ona. Prohlédla si Romana od hlavy k patě. „No konečně!“ vykřikla. – Roman se zarazil. „My se známe?“ – „Samozřejmě. Akorát jsi býval hubenější.“ – Roman se podíval na mě. „Tři kila,“ zašeptal. „Maximálně.“

Jedna otázka za druhou

U oběda se babička zeptala, čím se živí. „Jsem projektant.“ – „Aha. To je pěkné.“

Za tři minuty: „A co vlastně děláte?“ –„Projektanta.“ –„To je pěkné.“

Po dalších pěti minutách se k němu naklonila. „A práci máte?“ – „Mám.“ – Babička spokojeně přikývla. „Tak to je hlavní. Blanka už měla jednoho, co pořád něco hledal.“

„Babi!“– „Co je? Práci hledal.“

Táta se zadíval do talíře. Máma se začala dusit knedlíkem.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Alice (44): Desetiletý syn Jonáš mi domluvil rande

Spousta nevyžádaných informací

A pak přišel na řadu můj bývalý Tomáš. „Ten před vámi byl taky hezkej,“ oznámila babička Romanovi. „Ale měl divnej zadek.“ – „Babičko!“

Roman položil vidličku. „Jak divnej?“ – „Placatej.“

„Romane, neopovažuj se ptát na podrobnosti.“ –„Já se neptám. Já jen sbírám informace o konkurenci.“

Babička odešla do pokoje a vrátila se s fotografií. „Tady je Blanka jako miminko.“ – Roman se nad ní rozněžnil. „Ta je sladká.“

Máma nakoukla přes jeho rameno. „Mami, to není Blanka. To jsem já.“ – Babička se na snímek zadívala. „Vážně?“ – „Ano.“ – „No… tak jsi bývala hezká.“

Tentokrát se máma knedlíkem málem udusila podruhé.

Další kolo po kávě

Po obědě přišla káva a chvíli byl klid. Babička usnula v křesle, takže jsem usoudila, že Roman přežil nejhorší. Pak otevřela oči.

Podívala se na něj. „A vy jste kdo?“ – „Roman.“ – „A co tady děláte?“ – „Jsem nápadník vaší vnučky.“ –„Které?“

Máma vstala a beze slova odešla do kuchyně.

„Blanky,“ řekl Roman. – Babička se otočila ke mně. – „Ty nemáš manžela?“ – „Nemám, babi.“ – „A kolik ti je?“ – „Pětatřicet.“ –Babička zděšeně vytřeštila oči. „Ježišmarjá! Tak na co čekáš?“

Toho si vezmi!

Roman se rozesmál. Babička ukázala přímo na něj. „Vezmi si tohohle. Je docela hezkej, má práci a snědl všechno.“

„Vidíš?“ zazářil Roman. „Kompletní hodnocení. A prošel jsem.“

Když jsme odcházeli, babička mě objala a spiklenecky mi pošeptala: „Tenhle je lepší než ten s tím zadkem.“ – Zůstala jsem na ni koukat. „Ty si Tomáše pamatuješ?“ – Babička svraštila čelo. „Jakého Tomáše?“

Tip na zajímavou knihu

Linn Strømsborg: Sakra, sakra, sakra

Britt odjakživa plnila něčí očekávání – pečovala, uklízela, držela rodinu pohromadě. Byla zodpovědná, rozumná, tichá. Až nakonec jednou ráno pohár trpělivosti přeteče a ona všechny seřve. Manžela. Dceru. Kamarády. I když její kamarádi to vlastně nejsou. A lituje akorát toho, že to neudělala už dávno. Co když už nechce být tou, kterou všichni potřebují? Co když její život nikdy nebyl doopravdy její?

A kolik toho musí zbořit, aby mohla začít znovu? (Vydalo nakladatelství Vyšehrad.)

Je to k smíchu, ale i k pláči

Cestou domů jsme se smáli ještě v autě. A přesto mě někde uvnitř trochu píchlo. Vím, co babiččina nemoc znamená. Možná jednou přijde den, kdy si nevzpomene ani na mě.

Zatím je ale pořád naše babička Vlasta – jen se jí některé zásuvky v paměti otevírají ve chvíli, kdy by opravdu měly zůstat zavřené.

Roman mě před domem políbil. „Tak co?“ zeptala jsem se. „Ještě někdy půjdeš k našim na oběd?“ – „Jasně.“ – „I když tě babička příště možná vůbec nepozná?“ – Pokrčil rameny. „Výborně. Aspoň na ni můžu pokaždé udělat nový první dojem.“

Pak se zamyslel. „Jen potřebuju vědět jednu věc.“ –„Jakou?“ – „Ten Tomáš měl ten zadek opravdu tak placatej?“

A v tu chvíli jsem pochopila, že babička možná opravdu poznala správného chlapa.