Čas jen pro mě

Macecha ji neměla ráda

Milada měla těžký život, přesto kolem sebe rozdávala dobrou náladu a optimismus.

Byla nejmladší z pěti sourozenců. Maminka zemřela na tuberkulózu, když Miladě bylo deset let. Tři starší bratři byli tehdy dospělí a z malé vesnice na jihu Čech odešli do Prahy. Tam se pak postupně oženili. Doma zůstala jen Milada a o sedm let starší Marie.

„Musely jsme zastat všechnu práci doma i na malém políčku,“ vyprávěla vždycky babička. „Maruška už tenkrát chodila s Jardou z vedlejší vesnice a jen co oslavila osmnácté narozeniny, tak se vdala. Chtěla žít po svém, a ne jít z práce do práce.“

I tatínek pak usoudil, že je toho na Miládku moc a příbuzní mu dohodili novou ženu. „Prý že to bude tak pro mě lepší, když má stejně starou dcerku, budu mít kamarádku a méně práce. No jo, bylo to ale všechno jinak,“ povzdechla.

Macecha dávala přednost své vlastní Jiřince, Miládka musela pracovat dál. Do toho onemocněl tatínek. Milada si moc přála studovat, jenže to nešlo. Jen co skončila školu, musela do práce. Nastoupila do továrny v okresním městě. Tam se seznámila s mým dědou Václavem.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marie: Odvaha odejít

Sňatek z rozumu

Tatínek zemřel a macecha ji chtěla vystrnadit. Stejně jako starší sestra se vdávala hned v osmnácti. Jenomže zatímco Marie se vdala z lásky, Milada z rozumu. Václav byl o deset let starší, pocházel z docela bohatého statku. Jenže za pár let museli většinu polí a majetku dát do družstva.

V domě s Miladou a Václavem žil ještě jeho otec a svobodný starší bratr. Milada si vlastně vůbec nepomohla. Ráno brzy vstávala, aby se postarala o kozu, slepice a králíky, pak všem přichystala snídani a běžela do práce. Po návratu zase pracovní kolotoč v domácnosti, od jara do podzimu k tomu zahrada a políčko. Pak se narodil můj táta Vašek.

Děda Václav sice nebyl zlý, ale žena podle něj prostě patřila do kuchyně a měla se starat o domácnost, chlap vydělávat a několikrát do týdne zajít do hospody.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Třicet let dřiny

Milada takhle prožila více než třicet let. Nebylo jí ani padesát, když děda náhle zemřel. Dlouhá léta dřiny se na babičce podepsala. Hlavně se jí vracely bolesti zad. Teprve po dědově smrti ji moji rodiče přesvědčili, aby zašla k doktorovi. Za pár měsíců už byla po operaci páteře! Prý za pět minut dvanáct, hrozilo nebezpečí ochrnutí pravé nohy.

A pak dostala poukaz do lázní. „Přece nepojedu do lázní, jak nějaká panička,“ brblala, ale nechala se přesvědčit. Já si to nepamatuji, protože jsem byla malá, ale naši vždycky říkali, že z Luhačovic přijela celá rozkvetlá!

„Mami, že ty se se nám tam zamilovala?“ smál se prý můj táta. – Na to babička odpověděla: „Já se stydím, Vašíku, ale asi ano. Je to ostuda, taková jsem stará ženská…“ – „Jaká stará?“ reagovala moje mamka. „Jste v těch nejlepších letech.“

Babička se nechala chvíli přemlouvat a pak přiznala, že si v lázních moc dobře rozuměla s jedním takovým podle ní „nóbl“ pánem. „Vždyť já se k němu ani nehodím, jsem taková obyčejná.“

Krásný podzim života

Rodiče byli zvědaví, a tak babička nového přítele pozvala. Děda Ruda, jak jsme mu s bratrem říkali, byl strojní inženýr a celý život jezdil po montážích. Nějak „zapomněl“ zakotvit a zůstal sám. „Do Miládky jsem se zamiloval na první pohled,“ šibalsky říkal. „A když jsem ochutnal její švestkové knedlíky, musel jsem si jí vzít!“

Prožili spolu dalších pětatřicet let plných lásky a porozumění. Miládka Rudovi s láskou vařila a pekla a on jí dopřál to, co předtím nezažila. Kino, divadlo, dovolené nejdřív v Čechách a na Slovensku a po revoluci i u moře. „Nevím čím jsem si to zasloužila, že mi pánbůh nadělil Rudíčka,“ usmívala se vždycky babička a láskyplně dědu hladila po rukách.

Láska prostě kvete v každém věku!