Čas jen pro mě

Vůně punče a velký trapas

Na trzích bylo krásně – světýlka, koření, stánky s ozdobami, k tomu směs vůní, které ucítíte jen v předvánočním období. Když jsem se skláněla nad keramickým andělíčkem, ucítila jsem jemné zašustění u kabelky. 

Otočím hlavu – a vedle mě stojí muž. Sympaťák. Což jsem si uvědomila až později. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že má ruku v mé kabelce.

„Co to děláte?!“ vyjekla jsem tak hlasitě, že se otočili i trdelníci na vedlejším roštu. – Muž sebou trhl. „Prosím? Já? Nedělám nic!“ – „To říkají všichni! Viděla jsem vás!“

A už jsem mávala na policisty, kteří se promenádovali mezi stánky.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Věry (61): Nikdo nechápe, že chci být na Štědrý večer sama

Policie zasahuje (a já rudnu)

Za dvě minuty už jsme stáli u policejního vozu, já rozrušená, muž zaskočený, policisté lehce pobavení. Jeden z nich – takový typ s hustým knírem – si mě měřil pohledem „Paní, už jsme tu letos měli ledacos, ale tohle bude hit sezóny“. – „Takže vás někdo okradl?“– „Ano!“ kývla jsem. „Teda… myslím. Cítila jsem to. Určitě jsem něco cítila. Minimálně se snažil dostat do kabelky.“

Muž se bránil: „Já jsem opravdu nic neudělal. Jen jsem se díval na stánky.“

A pak – jako deus ex machina v reflexní vestě – přiběhla policistka, která právě řešila sérii krádeží na trzích.

„Máme pachatele,“ hlásila. „Skupinu mladistvých, kradou lidem z kabelek a batohů. Už jsme je zadrželi.“

Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy vám dojde, že jste právě obvinili úplně nevinného člověka. Cítila jsem, jak mi barva tváře přechází z přirozené do odstínu vánočního jablíčka.

Otočila jsem se na muže: „Já… já se omlouvám. Fakt mi to bylo divné, myslela jsem… no… že jste to byl vy.“

Muž se usmál. Ano, usmál! A to byl moment, kdy jsem poprvé zaznamenala, jak má hezké oči. „To je v pořádku,“ řekl. „Aspoň mám historku na Vánoce.“

Policista s knírem si odkašlal: „A my zase budeme mít historku na služebnu.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lenky (49): Štědrý den, který už nikdy nechci opakovat

Punč na usmířenou

Pak jsme se každý vydali na jinou stranu trhu. Znovu jsem toho muže potkala u stánku s punčem. Vypadal, jako by zvažoval, jestli má utéct. Přišla jsem k němu. „Dovolte… jedna omluvná sklenička?“ – „Jen jedna? Po tom, co jsem zažil, by to měla být minimálně láhev,“ zasmál se.

A už jsme stáli u stánku, smáli se, povídali. Jmenuje se Jan, rozvedený, věkem někde blízko mě. A hlavně – měl ohromný smysl pro humor, protože jinak by si se mnou teď nepovídal.

Tip na zajímavou knihu

Román o životních iluzích, touhách a prohrách tří současných žen, jejichž osudy se prolínají. Ani jedna není se svým životem spokojená.Svobodná Vanda chce v životě zakotvit. Vdaná Vendula pomalu dospívá do Kristových let a má dojem, že jí život protéká mezi prsty. Cítí se nedoceněná a vyčerpaná. A Magdě nevyhovuje celkový styl života, jaký s rodinou vede. Velkoměsto i problematické soužití s manželovými rodiči.Osud zapříčiní, že se jednou potkají, a aniž by spolu navázaly bližší kontakt, cítí, že by si přály místo vlastního žít život té druhé. Až se jim splní radikální životní změna, budou šťastnější? (Vydává nakladatelství Brána.)

Od trapasu k lásce

Punč jsme si dali ještě jednou. A pak jsme si dali telefonní čísla. A pak první procházku. A další. A další.

Asi po měsíci se mě Jan zeptal: „Když se tě někdo zeptá, jak jsme se seznámili, řekneš pravdu?“– „Ne,“ odpověděla jsem. „Radši řeknu, že jsi mi galantně nabídl punč. Zní to líp, než že jsem tě neprávem obvinila z krádeže.“

Smál se. A já taky. A vlastně se smějeme dodnes.

A jak to dopadlo?

Letos jdeme na trhy spolu. Držíme se za ruce, dáváme si punč a Jan mi vždycky pošeptá do ucha: „Hlídej si kabelku, lásko.“ – A já mu odpovím: „Neboj, kdyby mi do ní někdo sahal, obviním zase tebe.“ – A on: „Na to se těším.“

A tak jsem se díky vlastnímu trapasu seznámila s mužem, který mi nakonec ukradl – ale tentokrát už úplně dobrovolně – srdce ❤️.