Čas jen pro mě

Chci velkou rodinu

Moje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Rozvedli se, když mi bylo patnáct. Maminka tehdy onemocněla rakovinou prsu a statečně bojovala skoro čtyři roky.

Není divu, že jsem se vdala už ve dvaceti. Strašně moc jsem chtěla nějakou rodinu. S Petrem jsme se přitom znali jen krátce. Vlastně mi dělalo dobře, že ten vysoký štíhlý pohledný mladík, který končí vysokou školu, si všiml úplně obyčejné kadeřnice.

Když jsem poprvé přišla na návštěvu k němu domů, kde kromě rodičů, dvou sester s partnery a dětmi se hemžily ještě babičky a tetičky, byla jsem trochu vyděšená. Okamžitě jsem ale mezi ně zapadla. Ta velká družná rodina byla jedním z důvodů, proč jsem po půl roce známosti přijala žádost o ruku.

Příběh Petry (44): Vychovala jsem syna svého muže

Takový normální život

Petr právě dostudoval a získal dobře placené místo v zahraniční firmě. Po roce jsme si mohli pořídit dům a splácet hypotéku. Brzy poté se narodila Petruška. Naše manželství bylo zkraje takové normální. Tedy aspoň mi to tak připadalo.

Petr vydělával, já pečovala o domácnost. Občas se na mě utrhl: „Edito, proč nemám vyžehlenou tu modrou košili?“ nebo i zakřičel: „Sakra, proč je na té zemi vylitý čaj? To na tu holku nemůžeš dát pozor?“ Mrzelo mě to, ale přičítala jsem to jeho velkému pracovnímu vypětí a také tomu, že každý den trávil v autě přes dvě hodiny, protože do Prahy to z naší vesničky bylo docela daleko.

Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Nepřítel alkohol

Vlastně jsem si ani nevšimla, že začal pít. Přicházelo to tak plíživě a nenápadně. Nejdřív si dal doma po práci panáka „na dobrou náladu,“ aperitiv „pro lepší chuť“ nebo „digestiv“, „aby se mi dobře trávilo“. Se sklenkou whisky pak seděl u televize.

O víkendech pil od rána. „Editko, Péťa má náročnou práci. Co na tom, že si dá večer sklenku?“ reagovala tchyně, když jsem se jí snažila naznačit, co se u nás děje. Pak jsem raději neříkala nic a nikomu si nestěžovala. Začal být agresivní. Když mně poprvé dal facku, nechtěla jsem tomu věřit.

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté

Přišel o řidičák i o práci

Petr pil zřejmě i přes den – a to jezdil autem! Vlastně jsem se ani nedivila, že přišel o řidičák. Byla jsem ráda, že aspoň nezpůsobí nikomu žádné neštěstí. Jenže pak dostal výpověď z práce. Prý mu zrušili místo, ale bylo mi jasné, že je to kvůli pití. Šlo to s ním z kopce. Chvíli někde pracoval, pak ho vyhodili, pak byl na pracáku… a tak dokola. Na podpoře byl častěji než v práci.

Celou domácnost jsem táhla ze svého malého platu. Snažila jsem se udržovat normální běh rodiny a domácnosti – kvůli Petrušce. Přemlouvala jsem Petra, aby šel na léčení. „Copak jsem nějaký alkoholik?“ pokaždé se na mě obořil. Jeho rodinu jsem o pomoc už nežádala. Museli to vidět, ale všichni byli zticha.

Příběh Lenky (51): Dceřin manžel je násilník

Hrozných pět let

Vydržela jsem to pět let. Pět let proseb, pět let ponižování. „Mami, musíš podat žádost o rozvod,“ řekla mi nekompromisně Petra. „Takhle přece nemůžeš dál žít!“

Žádost jsem nakonec podala a nastalo další peklo. „Ty někoho máš, co?“ křičel na mě opilý. „Když jsem domů nosil prachy, byl jsem dobrý! Teď ode mě zbaběle utíkáš!“ – Marně jsem mu vysvětlovala, že ho mám pořád ráda. Jen se nemohu dívat, jak se ničí.

„Jestli se rozvedeme, zabiju se,“ vyhrožoval. „A ty toho pak budeš celý zbytek života litovat!“

Po dlouhých tahanicích jsme se opravdu rozvedli. Dům jsme prodali a já si za svou polovinu pořídila malý baráček v sousedství. On se uraženě odstěhoval ke tchyni a svůj podíl vesele propíjel.

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod

Spáchal sebevraždu!

„Mami, mami, stalo se něco hrozného,“ vzbudila mě jednou brzy ráno Petruška. „Volala babička. Táta, táta… prý se oběsil!“

Od toho okamžiku pro mě nastalo peklo. Celá Petrova rodina mě obviňuje, že kvůli mě spáchal sebevraždu. Musela jsem prodat i ten nový malý domeček a koupit si byt v Praze. Tchyně proti mně poštvala všechny sousedy. Občas dokonce i Petruška řekne: „Možná kdybys to vydržela a donutila tátu jít na léčení…“

Co jsem udělala špatně? Někdy mám pocit, že už dál nemůžu.