Čas jen pro mě

V česko-polském pohraničí to prostě tak bylo odjakživa. Moji rodiče – maminka Polka, tatínek Čech – byli silně věřící a v souladu s vírou taky žili. Nám dětem vštěpovali lásku k bližním, aby pomoc druhým pro nás byla samozřejmou věcí. Jejich manželství, to byl pro nás vzor. Měli se rádi, všechno řešili společně a našli si pokaždé čas na naše nejdřív dětské, pak pubertální bolesti a bolístky.

Chtěla jsem šťastnou rodinu

Když jsem potkala Radka, myslela jsem si, že vytvoříme také tak krásný domov pro nás a později pro naše děti. Rodiče nám vystrojili nádhernou svatbu v místním kostele. Odchod nejmladšího dítěte z domova doslova oplakali. I proto, že jsem nezůstala v naší vesnici nebo v okolí jako moji starší sourozenci.

Radek měl v Ostravě byt po babičce, kam jsme se nastěhovali. Za rok se narodila Anežka, za další dva Lukáš. Radek měl dobrou práci, vydělával slušné peníze, a tak jsem mohla s dětmi zůstat dlouho doma. Tak to přece dělala i moje maminka. Jenže táta se po návratu z práce pokaždé věnoval dětem. Psal s námi úkoly, vyprávěl nám, četl pohádky na dobrou noc.

Radek přišel z práce unavený, několikrát do týdne zašel s kamarády na „jedno“ a já byla na všechno sama. Když byl doma, díval se na sport a nekonečné seriály v televizi. Ta u nás běžela prakticky od rána do večera.

„Pojedeme v neděli do zoo,“ navrhla jsem. „Děti budou mít radost.“ – „Jdi s nimi sama, Hali, potřebuju si odpočinout.“ Pomalu mi z očí spadly růžové klapky. Původně jsem si představovala, jak budeme mít aspoň tři děti, ale najednou se mi do dalšího nechtělo.

Na celé léto jsem s dětmi odjela k našim a užívala si klidu a pohody. Radek za námi přijel jen dvakrát. „To víš, hodně práce,“ vysvětloval.

Nevěra!

Po příjezdu domů jsem v ložnici pod postelí našla cizí noční košili! Zůstala jsem jak opařená. „Radku, tys tu někoho měl,“ udeřila jsem na něj večer, když děti usnuly a mávala mu před nosem tou košilkou.

Nezapíral. „Kolegyně z práce, no a co? Taky byla přes prázdniny sama! O nic přece nejde, to byla taková jednorázovka“ – „Jak… že o nic nejde?! Vždyť jsi mi byl nevěrný! V našem bytě, v naší ložnici…“ – „Přestaň to pořád rozebírat, Halino. Už jsi zase doma a všechno je jako dřív.“

Nic jako dřív rozhodně nebylo. Přestěhovala jsem se do obýváku, polykala slzy ponížení a přemýšlela, co bude dál. Pochopila jsem, že Radek jiný nebude, a já tak žít nechci. Jediným řešením je rozvod. Každý půjdeme vlastní cestou – děti samozřejmě může mít, kdy chce.

„Rozvod?! Já se ale rozvádět nechci!“ křičel na mě Radek. „Jsem chlap, no! Prostě občas si někde povyrazím a pak se zase vrátím! – „To sis povyrazil, jak tomu říkáš, už dřív?“ nechápavě jsem se na něj podívala. – „No, jasně, to je přece normální!“

Měla bys odpustit!

Podala jsem žádost o rozvod. Pak se najednou v Ostravě objevil táta. „Halinko, taková ostuda,“ začal. „V naší rodině se nikdy nikdo nerozváděl. A teď ty…“ Došlo mi, že mu Radek volal. – „Tati, promiň, ale to je můj život. Radek mě podvádí. Přece takhle nemůžu žít!“

„Učili jsme tě, že máš odpouštět. Řekl jsem Radkovi, aby se zašel vyzpovídat.“ – „A to jako myslíš, že mi bude nevěrný, pak se vyzpovídá, a všechno bude zase v pořádku?“ – „No, byl vystavený pokušení. Jsme jen obyčejné lidé a občas hřešíme. Ale rodina, rodina je posvátná! To je základ,“ hřímal.

Od té doby uplynulo víc než deset let. S Radkem jsem se rozvedla. V ten okamžik se přestal zajímat o děti. A o mě se zase přestali zajímat moji rodiče. Úplně mě od sebe odřízli. Prý jsem hanbou celé rodiny.

Odstěhovali jsme se do Prahy. Děti tu chodí na střední školu a já jsem si našla práci a taky přítele. Honza je rozvedený a má syna ve střídavé péči. Už tři roky žijeme spolu. Já se pořád snažím kontaktovat rodiče. Léta jim přibývají, tak ráda bych je viděla. Na dopisy neodpovídají, telefon mi pokaždé položí. Dokonce se odmítají setkat i s mými dětmi, jejich vnoučaty. Prý jsem jim dala špatný příklad, když jsem je vychovala bez otce.