Čas jen pro mě

Oba se výborně učili a nám s Honzou tekly slzy štěstí a pýchy na jejich promocích. Z Jakuba je stavební inženýr a Martinka vystudovala práva – s červeným diplomem! Martina nastoupila do velké advokátní kanceláře a připravovala se na advokátní zkoušky. V té době se bohužel rozešla s dlouholetým přítelem Petrem. On chtěl ještě alespoň rok cestovat a užívat si, Martině přišlo nezodpovědné nenastoupit hned do práce.

Vždyť nechce pracovat!

Přestože se tvářila, že jí to nevadí, rozchod ji hodně trápil. A tak nebylo divu, že brzy začala randit. Matyáše jsme moc vážně nebrali. Vlastně se k ní vůbec nehodil. Tak nějak se poflakoval a chodil po občasných brigádách, zatímco ona trávila v kanceláři i dvanáct hodin. „To se od tebe nechá živit, Martinko?“ podivil se Honza. „Co je to za chlapa, když nic pořádného nedělá.“ – „Maty je umělec,“ odpověděla podrážděně. „Dává dohromady kapelu.“

„A co vám na Matym pořád vadí?“ rozhorlila se při další návštěvě, když se Honza zeptal, jak to vypadá s kapelou. „Vám totiž vadí, že nemá vysokou, co?“ To se nás trochu dotklo. My s Honzou nemáme ani maturitu, oba jsme vyučení a lidi rozhodně nekastujeme podle vzdělání. Řekli jsme si, že je dospělá a že nakonec stejně možná jde jen o přechodnou záležitost, než se objeví někdo jiný.

Nepovedené narozeniny

„Matyáš bude v sobotu slavit narozeniny,“ zavolala mi. „Byli bychom rádi, kdybyste s tátou i bráchou přišli.“ Když jsme zazvonili, uvítala nás jen trochu rozpačitá Martina. „Maty se zdržel, přijde každou chvíli.“

Usadili jsme se a Martina uvařila kávu. Na stole bylo připravené pohoštění, bylo vidět, že si s tím dala opravdu práci. Asi po půl hodině vyběhla s telefonem na balkón. Vrátila se zaražená. „Už je ten tvůj frajer konečně na cestě?“ zeptal se Jakub. – „Nemůžu se mu dovolat, asi je v metru,“ pípla.

Uplynula další půl hodina, Matyáš nikde. Bylo to trapné pro všechny. Pak zarachotily klíče v zámku: „Maty, Maty, no, konečně,“ rozběhla se ke dveřím Martina. Vrátila se s viditelně opilým a vrávorajícím Matyášem. „My něco slavíme?“ škytl. – „Přece tvoje narozeniny, Maty, vždyť jsme se dohodli, že pozveme naše…“

„Hm, možná, to jsem zapomněl. Byl jsem s kamarády na jednom. A když už tady jste, dáme panáka?“ otočil se na nás. Rychle jsme mu popřáli, předali dárek a raději odešli. „Moc se omlouvám,“ špitla Martina. „Maty toho teď má moc, prostě se zapomněl,“ omlouvala ho.

Svatba?!

Po dvou měsících přivlekla Matyáše na návštěvu k nám. „Vy se na mě asi pořád zlobíte, co?“ zahalekal hned v předsíni. „Jo, ty moje narozeniny, to byla teda jízda! Pořád se divím, jak jsem se dostal domů…“ – „Maty, počkej,“ přerušila ho Martina, „něco jsme přece přišli našim říct.“

„No jo, málem bych zapomněl,“ plácl se dlaní do čela. „Tak co, pantáto, dáte mi tu vaši holku za ženu?“ rozesmál se nahlas vlastnímu vtipu. Krve by nás v tu chvíli nedořezal. Co jsme mohli dělat?

Svatba byla malá, Matyáš se samozřejmě opil a Martina ho omlouvala: „Bylo toho na něj v poslední době moc. Kluci z kapely jsou nespolehliví, musí se o všechno starat.“

Podivný život

Martina složila advokátské zkoušky, měla radost, že se jí daří. Matyáš teď už nepracoval vůbec. Jestli nějaká kapela existovala, tak se zřejmě už dávno rozpadla. Byl pořád doma a poflakoval se, přitom s ničím nepomohl. Po návratu z práce tam Martina často našla některého z jeho kamarádů z mokré čtvrti.

Nám ale nic neřekla, předstírala, že je všechno v nejlepším pořádku. Občas něco utrousil Jakub, který švagra „nemusel“. Martina, která se ráda bavila, nechodila do divadla ani na koncerty jako dřív, přátelé a známí ji přestali zvát na večírky. Podle Jakuba „nevydýchali“ Matyáše, který se všude opil a dělal ostudu. A Martina se za něj zřejmě styděla.

Jak dlouho to vydrží?

Pak otěhotněla. Říkali jsme si, že dítě třeba Matyáše změní. Nezměnilo. Do porodnice pro ni zapomněl přijet, musela jet taxíkem. Doma pak našla Matyho spát mezi lahvemi, všude kolem nepořádek. S pláčem přijela s malým Jonáškem k nám. Matyáš se omluvil, chvíli sekal latinu, ale pak se to vrátilo do starých kolejí.

Pokud už si náhodou na nátlak Martiny najde nějakou práci, po pár dnech ho propustí. Všechno táhne Martina. Musela se vrátit do práce, a to je Jonáškovi teprve rok. Dává ho do nějaké dětské skupiny, prostě jesle. Ztrácí se nám před očima, trápí se. Nechceme do toho mluvit, ale vlastně bychom byli rádi, kdyby se rozvedla.

Nechápeme, proč zrovna naše Martina na sobě nechá doslova štípat dříví! A proč svůj život spojila s líným opilcem?