Čas jen pro mě

Špatný začátek

Pár měsíců po Lindině narození jsem zůstala úplně sama. Moji rodiče žili na druhém konci republiky a moc zdraví nebyli. Lindu viděli jen dvakrát. Zemřeli rychle za sebou.

Otce Linda neměla. Tedy měla, ale šlo o takový podivný vztah. Znali jsme se pár měsíců. Jakmile se dozvěděl, že jsem těhotná, zmizel z mého bytu i z mého života. Vlastně o něm skoro nic nevím. Jen to, že měl podle svých slov „problémy s policajty“. Ti mě kontaktovali, když po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Prý dvě loupežná přepadení benzinek.

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet

Zvládnu to sama!

„Vychovám ji i bez chlapa,“ řekla jsem si. A byla jsem pyšná, jak to zvládám. Dopřála jsem jí všechno, co měly ostatní děti. Samozřejmě za cenu osobních obětí. Ale co by máma neudělala pro dítě?

V obchodě s oblečením jsem moc peněz nedostávala, ale přivydělávala jsem si ještě šitím po večerech. Oficiálně pro jednu firmu a neoficiálně pak jsem šila povlečení, ubrusy, závěsy… prostě to, co lidé potřebovali. Nakonec jsem si založila vlastní firmu a zaměstnávala čtyři švadleny.

Nouzí Linda netrpěla. Mohla jsem jí dopřát to, co ostatní rodiče – a možná i trochu víc. Od první třídy nosila značkové oblečení a měla vždycky ten nejnovější typ iPhonu. Dovolené jsme trávily jen v nejluxusnějších hotelech. Myslela jsem si, že je to tak správné. Vždyť peníze si vydělám, tak si je užijeme!

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Bylo jí to málo

Pro Lindu to ale bylo málo. Uvědomila jsem si to, když slavila patnácté narozeniny a vyčetla mi, že jsem pro ni uspořádala „jen“ domácí party, a ne raut v nějaké restauraci. Bez problémů se dostala na gymnázium, jenže ji to tam nebavilo. „Je to vopruz, mami,“ nechala se slyšet.

Po roce začala docházet na soukromou hotelovou školu. Tam byla kupodivu spokojená. Čert vem peníze, pomyslela jsem si a platila docela vysoké školné. Po maturitě se ale do práce nehnala. „Mami, kde to žiješ?“ s despektem se na mě podívala. „Nejdřív musím trochu žít, pak pracovat.“

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna

Všechno jsem platila

Žilo se jí docela dobře. Pronájem bytu i kapesné jsem totiž platila já. Vlastně mě překvapilo, když si po pár měsících našla práci. „Budu recepční v horském hotelu ve Špindlu,“ oznámila mi jednou večer a druhý den odcestovala.

Zaměstnání střídala dost rychle – někde bylo moc práce, jinde zase „divný“ šéf. V mezidobí jsem ji pak živila já.

„Mami, večer ti někoho představím,“ řekla mi tajemně do telefonu. A přivedla domů Daniela. Nevím proč, ale něco mi na něm vadilo. Trochu mi totiž připomínal Lindina otce. Choval se sice mile, ale v očích měl cosi divného.

„Jsem těhotná, mami, já jsem těhotná!“ skákala Linda radostí, když ke mně přišla na návštěvu. – „Co tomu říká Daniel?“ zeptala jsem se. – „No, radost zrovna nemá, ale to víš, chlap…“ – „Ani nevím, co vlastně dělá,“ nadhodila jsem. – „Ale právě teď je nezaměstnaný. Víš, jen na chvíli. V té firmě, kde dělal, s ním zametli, představ si, že mu majitel ani nedal odstupné.“

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté

Syna se zřekla

Pak se narodil Tobiášek. Po dvou měsících od nich odešel Daniel. Jak jsem se dozvěděla, soužití s Lindou nebylo ideální. Dokonce ji i několikrát fyzicky napadl. Jednou k nim jela i policie.

Platila jsem Lindiny účty, Tobiáškovi jsem kupovala všechno, co bylo třeba. Pak mi ho Linda začala často „půjčovat“ na večer, na víkend… „Mami, musím si odpočinout, je to fakt hrozný. Celý den se starat jen o dítě!“

Jednou si pro Tobíka nepřišla. Jen zavolala. „Sorry, mami, ale já chci žít! Je mi sedmadvacet a nechci zůstat mezi plenkami a mlékem.“

Zřekla se syna i u soudu, který mi Tobiáška svěřil do péče. Ještě, že mám prosperující firmu, která mi přináší peníze. Tobík je nádherný dvouletý klučík. Někdy jsem z té péče o něj taky trochu unavená. Ale musím vydržet – a hlavně musím z Tobíka vychovat slušného člověka. Snad se mi to tentokrát podaří.