Čas jen pro mě

Teď na jaře to byly dva roky, co jsem ovdověla. Manžel byl o patnáct let starší a poslední tři roky měl Alzheimera. Nebyl to už žádný život ani pro něj, ani pro mě – a dceru se synem většinou nepoznával. „Ber to tak, že to je vysvobození – pro oba,“ řekla mi po pohřbu Anetka, moje dcera. „Musíš začít znovu žít, máš přece spoustu kamarádek, na které jsi teď neměla v poslední době čas.“

Proklatý Facebook

„Víš, koho jsem našla přes Facebook?“ nadšeně telefonovala letitá kamarádka Iva. „Ivetu! Vzpomínáš si? No, ta, co s námi bydlela na koleji… ne s námi, ale vedle, jak chodila s tím spolužákem Hany…“ V toku slov jsem se pomalu ztrácela. Jedno mi však uvízlo v hlavně – i Iva má ten Facebook, a to před pár lety se doslova „prala“ i s chytrým mobilem.

„Alenko, pořádáme sraz lidí z kruhu,“ volala bývalá spolužačka Marcela. „Představ si, že jsme se skoro všichni dali dohromady přes Facebook. Taky prý tě tam někteří hledali. Řekla jsem, že tě seženu.“

Už v tom jedu i já

Večer jsem si sedla k počítači a pustila se do založení Facebooku. „Dane, můžeš mi poradit?“ naháněla jsem syna. „Potřebuju krok za krokem vysvětlit, jak ten účet správně zabezpečit… aby se mi tam nedívali úplně cizí lidi.“

Tak ze mě okolnosti a snaha nevybočovat udělaly uživatelku sociálních sítí. Po prvních týdnech, kdy jsem nadšeně posílala žádosti o přátelství a další potvrzovala, jsem začala účet používat tak normálně. Fotky toho, co vařím, jsem tam fakt nedávala. Ale našla jsem opravdu spoustu ztracených známých a kamarádů.

Jsem vaše sestra!

„Dobrý den, moje jméno vám asi nic neřekne, ale už spoustu let po vás pátrám,“ přišlo mi jeden večer do messengerových zpráv od pro mě neznámé Jany. Podle fotky o pár let starší žena, která mi byla něčím povědomá. „Asi budete překvapená, ale jsem zřejmě vaše sestra!“

Zatmělo se mi před očima! To musí být nějaký omyl. I když ta podoba, hlavně oči, ty máme stejné. „Moc tomu nerozumím,“ odepsala jsem. „Pokud vím, rodiče měli jen mě.“ – „Váš, nebo přesněji náš otec chodil s mou maminkou předtím, než se oženil,“ pokračovala Jana. „Rozešli se, a on o mé existenci vůbec nevěděl.“

Tatínkův hřích z mládí

A tak jsme s Janou začaly rozplétat klubko rodinné historie. Její matka se provdala, když byl Janě rok. Její manžel Janu adoptoval a dal jí své jméno. Že táta ve skutečnosti není táta, se dozvěděla až po jeho smrti. Matka už bohužel nemohla mít další děti, tak jsme shodou okolností obě zůstaly jedináčky.

Teprve dva roky před smrtí matka Janě prozradila jméno pravého otce. „Byl to pro mě šok,“ psala mi. „Prožila jsem krásné dětství s milujícími rodiči. Biologický otec o mně nevěděl, těžko mu mohu zazlívat, že se o mě nestaral, když mu matka nic neřekla,“ pokračovala. „Spíš mě napadlo, že bych mohla mít nějaké sourozence.“

Ty sociální sítě k něčemu jsou

Jana začala pátrat. Zjistila, že náš společný otec zemřel před deseti roky, a mě pak objevila přes Facebook. Moje děti nad tou historií nechápavě vrtěly hlavou. Jakmile ale uviděly Janinu fotku, uvěřily. Jsme si totiž neuvěřitelně podobné.

Sešly jsme se nejdřív samy a později s našimi rodinami. Zjistily jsme, že máme spoustu společných zájmů.

Můj, tedy náš táta byl hrozně hodný a laskavý člověk. Je mi líto, že se nedozvěděl, že má dceru. Jenže… „Uvědomuješ si, že kdyby věděl o tom, že je moje maminka těhotná, asi by ses nenarodila?“ přemýšlela Jana.

Ano, život by plynul úplně jinak. Úplně jiní lidé by tvořili rodiny a někteří by se nenarodili. Je lepší o tom dál nepřemýšlet. Hlavně, že jsme se našly a že mám na stará kolena prima sestru. Přece jenom ty sociální sítě jsou k něčemu dobré!