Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Julius Zeyer (†59): Geniální estét si žil i „trpěl“ ve vlastním snovém světě
Wikimedia Commons
O čem se mluví

Julius Zeyer (†59): Geniální estét si žil i „trpěl“ ve vlastním snovém světě

datum: 18. 2. 2020 0:05 autor: Luboš Y. Koláček
Literární génius, polyglot a vyhlášený „estét“, který si žil svůj vlastní romantický svět plný dávných bohů, herojů, magie a vysokých etických hodnot, zakázaného (tedy v jeho době) milování, plného dokonale láskyplné erotiky nejen mezi ženami a muži, ale také mezi stejným pohlavím – nenáviděl maloměšťáky. To oni totiž určovali běh nekonečně zkostnatělé společnosti, v níž musel tento novoromantik a dekadent žít, bránili jeho přirozeným sklonům k sexu a erotické rozmanitosti. Musel se v mnohém skrývat, i když byl hodně vidět.

Významný český prozaik, básník a dramatik Julius Zeyer (1841–1901), jeden z nejvýznamnějších českých novoromantiků a zároveň též předchůdce „prokletých“ dekadentů, se narodil jako v pořadí páté z celkem sedmi dětí prostého tesaře Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory Alžběty rozené Weisseles. Zatímco tatínek pocházel ze staré alsaské šlechtické rodiny, z větší části zmasakrované a ožebračené francouzskou revolucí, matka – jak už ze samotného dívčího jména vyplývá – byla Židovka z německé, byť pražské rodiny, která se ale ještě před jejím narozením přihlásila ke katolictví. 

Vyučil se tesařem

Tatínek se časem vypracoval na majitele pily a velkoobchodníka, ale pak předčasně zemřel. Vedení rodinné firmy se ujala matka. Jenomže zpočátku neuměla hospodařit, a tak dětem nezbylo, než aby se protloukaly životem samy...

Zatímco nejstarší Julkův bratr zvolil pohodlnou vojenskou kariéru a mladší Jan se nejprve horko-těžko protloukal na studiích architektury (z bratra se nakonec stal významný novorenesanční architekt z takzvané „generace Národního divadla“), sám Julius nastoupil jednoduše do učení – na tesaře, jako jeho otec. Vyučil se jím ve Vídni, pak ale vystudoval reálku a v letech 1859–1861 se také pokusil o architekturu na Českém vysokém učení technickém. Tu ale nedokončil. Jako hodný syn a tak trochu i maminčin mazánek (to u homosexuálů bývá...) pomáhal své matce s vedením firmy. 

Toulavé boty a nová láska

Julkova romantická povaha se ale nezapřela už v mládí, a tak dal záhy Praze vale a ve svých jednadvaceti letech vyrazil do světa: procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se začal naplno věnovat své oblíbené literatuře. Studoval však nejenom ji, ale také filozofii a mytologii, zpočátku zejména keltskou. Později se výrazně orientoval i na starověkou Indii. To všechno díky milované matince, která – díky bohu – nezkrachovala a rozhodla se chlapečka v jeho intelektuálních láskách podpořit. Julius se od prvopočátku nemusel starat o to, aby ho literatura uživila, mohl si psát jak chtěl a co chtěl: a také tak – na plný úvazek – činil. A že to bylo nějakého popsaného papíru...! V jeho případě – geniálně.

Filozofie a to všechno kolem

Kromě intenzívního psaní prózy i poezie se Julius Zeyer brzy zapsal na pražské filozofické fakultě ke studiu filozofie, estetiky a filologie. Velice ho totiž bavily jazyky, ke kterým měl také nesporně geniální schopnosti: vedle rodné češtiny mluvil plynně německy a brzy k tomu zvládl také angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu i ruštinu, takže se z něj stal slušný polyglot. A protože byl i v tomto oboru zvídavý, naučil se základy orientálního indického sanskrtu, ale také třeba kopštinu a hebrejštinu, které v tu dobu byly velkou romatickou módou, zejména mezi okultisty. A zatímco jiní o tom obvykle jen intelektuálně „žvanili“, Zeyer je ovládal: četl staré texty, které ho inspirovaly pak také ke psaní. V češtině nám tak přiblížil exotická témata, kterých by se dobový – a dokonce snad ještě dnešní – čtenář jinak ani netkl.

Psal tajuplné mytické příběhy o dávných láskách

Náměty k mnohy svým dílům, ať již literárním, tak i básnickým čerpal nejčastěji z dávné historie a mytologie, bájí a pověstí, plných romatických příběhů lásek, plných božské erotiky, heroických činů i vražedných fatálních zrad. Miloval magii a vůbec okultismus. Vzhledem ke svému jazykovému vybavení se ale zdaleka nezabýval jen českými „pověstmi“, ale též těmi nejstaršími starogermánskými, starorománskými či orientálními. Psal hodně ve verších, epicky a nostalgicky. Vysnil si postupně vlastní svět – a tak trochu se v něm i utápěl, jaksi zcela mimo reál. Reálný život: to nebylo pro něj... Podle toho vypadaly i jeho svérázně pojaté životní lásky: miloval totiž nejen ženy, ale i muže, byl bisexuální – a také ryzí homosexuál.

Nenáviděl maloměšťáky a oni jeho erotiku

Hluboký a zcela „svojský“ Zeyerův romatický vnitřní svět, plný etických filozofických hodnot na bázi dávných herojů i bohů a romantické lásky k oběma pohlavím, byl v neustálém rozporu se zkostnatělou morálkou dobového maloměšťáctví, které sex v jakékoliv zjevné formě iritoval. Tehdy pro obecné odsouzení stačilo, když se muž netajil se svým erotickým apetýtem a otevřeným vztahem k ženám (ale třeba i žena: vzpomeňme jen skandály kolem dobové erotické bohyně Boženy Němcové či třeba „prozrazenou“ lásku vdané pražské měštky Karoliny Světlé k Janu Nerudovi...), natožpak, když vyšlo najevo, že se jedná o ryze homosexuální vztah k mužům!!! To proto idealista Zeyer ty „prolhané maloměšťáky“ tak nenáviděl. Musel před nimi skrývat svoje pravé Já: a to chtělo milovat, žít čístě a být milováno nadpozemskou láskou. A proto utíkal do své fantazie, do svého literárního světa.

Láska mezi muži jako ve staré antice

„Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla,“ píše o něm současný literární znalec Tomáš Vlček ze Společnosti Julia Zeyera. V mnoha jeho dílech pak především nacházíme motiv „silného citového přátelství“ (potažmo skryté lásky, protože otevřeně o ní psát nemohl!!!) mezi muži, jako třeba ve slavném díle „Román o věrném přátelství Amise a Amila“, až dokonce po víceméně otevřené eroticky laděné popisy dechberoucí krásy mladých mužů, které můžeme číst v jeho básní „Vyšehrad“ či dílku „Tři legendy o krucuifixu“, kde nás nemůže neuchvátit popis dominantní postavy Inulta. To byl muž!

Za milencem se odstěhoval z Prahy

Otevřeně se tedy Zeyer k vlastní sexuální orientaci přihlásit nesměl, a tak se o ní vlastně dozvídáme zprostředkovaně z pera mnoha zkušených literárních vědců a historiků, kteří dle vlastních slov „...po pečlivém rozboru jeho díla“ došli k závěru, že „...Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál...“. Proč ale ještě dnes chodit kolem pověstné „horké kaše“?! Julius Zeyer prostě byl obojí! Stačí si jen pozorně přečíst jeho osobní korespondenci (mimo jiné se zde dočteme i o jeho „...velkém a strašlivém tajemství“ i o jeho „...pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti“) anebo navštívit jeho umělecký byt ve Vodňanech, kam se nakonec odstěhoval a bydlel se svým „milovaným přítelem“ – čili milencem – literátem Františkem Heritesem (1851- 1929). Místní historici v čele s ředitelkou muzea Jitkou Velkovou vám zcela otevřeně popíší podrobnosti jejich mužské lásky. Co na tom, že Herites, tento místní lékárník a svého času i vodňanský starosta, redaktor a básník, byl ženatý a měl dceru Marii (1881-1970)...?! Mimochodem: jeho prasynovcem byl veliký český básník Jan Skácel. 

Zeyer však miloval i ženy – a ženy milovaly jeho  

Nespornou pravdou je, že Julius Zeyer se nikdy neoženil (to není jako dnes: sňatek s mužem tehdy naprosto nepadal v úvahu!), nicméně mezi jeho zásadní milované osoby patřilo i několik výjimečných žen. Vedle Anny Marie Stoneové (dcery anglického průmyslníka v Praze, která si mladičkého Julia chtěla vzít za muže, ale bohužel v tu dobu „...nebyl dost finančně zajištěn“) či anglické vychovatelky miss Kershawové (tu prý Julius dokonce „přebral“ ruskému generálovi Popovovi, s nímž měla poměr), s nimiž v mládí trávil mnoho času v soukromí i na veřejnosti, patřily k Zeyerovi i takové osobnosti jako Zdenka Braunerová anebo Anna Lauermannová-Mikschová. První z nich – pokřtěná romanticky jako Zdislava Rosalina Augusta – byla česká malířka a organizátorka uměleckého života. Jako bohatá dáma je též patronka a mecenáška (a milovnice a milenka) mnoha umělců, mezi něž patřili zejména Antonín Chittussi, Vilém Mrštík, Miloš Marten, Joža Uprka, František Bílek, Jan Zrzavý – a hlavně Julius Zeyer, kterého nepokrytě zbožňovala a milovala, což nikdy netajila! A sám Zeyer byl po léta pravidelným návštěvníkem Zdenčiny usedlosti v Roztokách.

Milenka, která byla „chlap“

Zeyerova dlouholetá přítelkyně – a snad i milenka – Anna Lauermannová byla zase známa svou emancipovaností, kouřila cigarety (na ženu tehdy něco nehorázného!) a po rozchodu s psychopatickým manželem, jehož umístila v blázinci, bydlela léta s přítelkyní (milenkou?) Eliškou Krásnohorskou. Mimo jiné psala (o rozvrácených manželstvích, ublížených a muži opuštěných ženách) pod mužským pseudonymem Felix Téver. Asi byla „doma“ chlap. A možná i s Juliem...?! Nějak. To se však už asi nikdy nedozvíme, neboť o tom se Zeyer neodvážil napsat ani ve svých soukromých dopisech, kde nicméně naznačil to zmíněné již  „...velké a strašlivé tajemství“  a nesporně erotické, „...pocity vyděděnosti ze společnosti“. Jakou roli v tom asi sehrála Anna, která nebyla ani ženou ani mužem – a přitom v zásadě obojím?  

Jemný, citlivý a komplikovaný

V osobním životě byl Julius Zeyer nesporně komplikovaným člověkem. Blízcí přátelé ho označovali za „...člověka něžného a křehkého“, po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Muže ve svých dílech popisoval jako „krásné“ a milování hodné, zatímco v ženách viděl zejména objekty estetické, ideální bytosti hodné zbožňování. Nikoliv erotické objekty. Léta bydlel se svou matkou na Novém Městě, pak ve Vodičkově ulici a nakonec v rodinné vile v Liboci - aby se nakonec s přítelem Heritesem odstěhoval do Vodňan, do bytu plného orientálních etnických předmětů a starožitností, které s láskou a vášní sbíral. Zemřel ve věku 59 let (29. ledna 1901) v pražském bytě svého blízkého přítele a mecenáše Josefa Hlávky.

 


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Mimořádné knižní novinky o holocaustu

Mimořádné knižní novinky o holocaustu

Autor: -red-, Datum: 25. 9. 2020 15:00
Deník z Wu-chanu – Zápisky z uzavřeného města

Deník z Wu-chanu – Zápisky z uzavřeného města

Autor: -red-, Datum: 15. 9. 2020 15:00
10 (ne)známých mýtů o mozku

10 (ne)známých mýtů o mozku

Autor: -red-, Datum: 14. 9. 2020 15:00
Tip šéfredaktorky

Cesta do hlubin robotovy duše

7. 9. 2020 10:00 autor -red-