Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Eliška Krásnohorská (†79): Na ženy orientovaná feministka si dala romantické jméno podle „šlechtického“ tatínka
Wikimedia Commons
Inspirace / Osudy

Eliška Krásnohorská (†79): Na ženy orientovaná feministka si dala romantické jméno podle „šlechtického“ tatínka

datum: 14. 1. 2020 0:05 autor: Luboš Y. Koláček
Tatínek, který malé Alžbětě zemřel v raném věku, odvozoval svůj původ (dle historiků mylně) od šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory. Proto si romantická Alžběta dala umělecké jméno Eliška Krásnohorská.

Narodila se v Praze roku 1847 jako dcera (z druhého manželství) řemeslníka Andrease Pecha (1804–1850) a jeho o čtrnáct let mladší ženy Doroty Kateřiny Vodvářkové, a to jako šesté dítě z celkových pak osmi sourozenců. Tatínek, který malé Alžbětě zemřel v raném věku, odvozoval svůj původ (dle historiků mylně) od šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory. A protože romatická Alžběta nechtěla být (jak „sprostá“ to jména!) Vodvářková ani Pechová, dala si umělecké jméno Eliška Krásnohorská. Tak ji známe jako slavnou básnířku, libretistku, spisovatelku a překladatelku. Méně už jako zpěvačku, klavíristku a malířku...

Dívka s dobrým vzděláním

O Eliščino výtečné vzdělání se tedy nezasloužil její duší aristokratický otec, nýbrž matka, pocházející dle všeho z movité rodiny v Blatné. Malá Alžběta (což je, jak víme z historie totéž jako Eliška: viz třeba Alžběta Pomořanská, čtvrtá žena Karla IV., který jí neřekl jinak než po česku: „Eliško!“) chodila nejprve do škol v Plzni a později získala vyšší vzdělání v pražské německé škole Svobodově. Dívka se celkem lehce naučila hře na klavír, měla skvělý hlas, který osvědčila jako členka plzeňského zpěváckého souboru Hlahol, a ke všemu dobře malovala. Všeobecné sklony k umění měla prostě ve vínku, či v genech, řečeno moderní terminologií. 

Muži hráli v jejím životě zásadní roli – a jedna žena

K jejímu dalšímu intelektuálnímu rozvoji přispěli zejména muži, kterým se mladá feministka rozhodně nevyhýbala, mezi prvními pak její strýc Vojtěch (ale o jejich osobním vztahu nevíme nic bližšího, byť jakási pikantérie se tu jistě nabízí) či její bratři.

Historikové těm dalším inspirátorům říkají souhrnně „Eliščini přátelé“. A pak je tu jedna zásadní přítelkyně, u níž pak Krásnohorská léta bydlela. Ještě se k ní vrátíme. Vzhledem k tomu, že proslula zejména svými poněkud naivními dívčími románky jako „Svéhlavička“ či „Celínka“ a jejich variantami (třeba „Svéhlavička nevěstou“, pak „Svéhlavička ženuškou“ anebo třeba „Celinčino štěstí“), také její život je obecně prezentován v tomto „naivním“ duchu. I když...?!  

Kdopak to byla, ta osobitá „Svéhlavička“?

Co na tom, že námět k „Svéhlavičce“ z roku 1899 Eliška ukradla, či „...získala převyprávěním“ románu „Der Trotzkopf“ německé spisovatelky Emmy von Rhoden?! Knížka je vůbec první beletristickou četbou pro tehdejší mladinké české dívky, kterým se dle literárních znalců „...snažila Krásnohorská nahradit německou četbu“.

Dočetly se tu o zhýčnané a rozmazlené české Zdeničce, které umřela maminka, tatínek – okresní starosta (všimněme si, že Eliška vždy tíhla k aristokratům a honoraci) – se znovu oženil, čtrnáctiletá dívka se s macechou nesnesla, takže skončila v dívčím penzionátu. Tady napřed vyvádí, ale pak se skamarádí s bohatou sirotou, Čechoameričankou Ellen Greyovou, která má na trošku pitomou svéhlavičku kladný vliv. Ta se pak vrátí domů nečekaně rozumná, usmíří se s macechou, odmítne vypočítavého hejska Alfreda Panoše a zasnoubí se s hodným studentem práv Jiřím Sýkorou.

Jak poetické! České dívky slintaly blahem – a nesporně to vedlo k řadě nedorozumění v jejich reálném životě, protože život holt nebývá románový.

A kolik je tu skryté erotiky!

Vzhledem k obrovskému úspěchu, který Eliška Krásnohorská docílila vydáním tohoto naivního románku, následovala již zmíněná pokračování. Zde už starší a zkušenější autorka aplikuje na Zdeničku vlastní zkušenosti, povýtce erotické, byť samozřejmě dál jemně uhlazené naivitou láskyplných milostných vztahů, protože tehdy se otevřená erotika „ve slušné společnosti“ nenosila. A tak tu máme nejprve milostný vztah plný „horkých nocí a nikdy nekončících polibků“ Zdenky s Jiřím, byť poněkud komplikovaný její tvrdohlavostí; jako ona „ženuška“ je již šťastně provdána, jistěže za Jiřího, se kterým má tři rozpustilé děti. Nějak ale počít musela, že!

V pozdějším věku, a to dokonce pod pseudonymem „T. Dvorská“, však Eliška Krásnohorská napíše ještě jedno, poněkud drsnější pokračování „Svéhlavička babičkou“. Tady už dominuje příběh milostného trojúhelníku Zdenčiny vnučky Lili a doktora Maxy, jehož miluje i její sestra. To pro ni bude mít vztah tragické následky.

Svůj feminismus snad trochu „přepískla“?

Sama Eliška Krásnohorská, která se ve svém životě rozhodně nebránila mužské společnosti (například do vlastenecké literární společnosti Ruchovci ji uvedl její přítel Vítězslav Hálek, známý pražský svůdník a prokazatelně milenec dobové erotické bohyně Boženy Němcové), leč není jisté zda třeba nějaká nenaplněná či jinak nešťastná láska – či zmíněná již láska (?!) k ženě, anebo prostě vypjatý feminismus, jí zabránily se vdát, mít vlastní rodinu a děti, byť o nich tak přesvědčivě píše ve svých románcích.

Ale jak už jsme zmínili, život prostě není román. Tedy – obvykle. Tak či onak se Eliška Krásnohorská značně podepsala na dobové mladé generaci, a vlastně i na celých dalších generacích naivních dívek. Na druhou stranu má její přínos pozitivní dopad v tom, že kromě vlastenectví zde (z dnešního pohledu feministická) autorka zdůrazňuje cenu vzdělání pro aktivní činnost žen. Takové do té doby opravdu chyběly: ženy měly v jejích časech v rodině i společnosti postavení spíše druhořadé. Eliška patří k těm autorům i aktivistům, kterým se to podařilo změnit.

Krásnohoská jako aktivistka

Spisovatelka (ale i libretistka a nepříliš dobrá básnířka) je velice aktivní v dobových emancipačních hnutích, je členkou a pak dokonce starostkou Ženského výrobního spolku, který v roce 1871 založila její předchůdkyně Karolina Světlá, byla redaktorkou Ženských listů a zorganizovala více než 4 000 podpisů pod petici říšské radě za obnovení státního dívčího gymnázia „...aby dívky získaly maturitu a povolení studovat na univerzitě“.

A vzhledem k liknavosti vídeňské vlády a pro nezájem české veřejnosti i žurnalistů, založila soukromé dívčí gymnázium. V červnu 1890 napsala provolání „Vzdělanstvu českému!“, v němž ohlásila založení Minervy, spolku pro ženské studium. Podpořil ji místodržitel František hrabě Thun, který spolek povolil. Tak vzniklo proslulé dívčí gymnázum Minerva. O rok později napsala Krásnohorská svou první feministickou úvahu „Ženská otázka česká“, aby pak pravidelně přispívala do předních českých časopisů jako Lumír, Světozor či Zlatá Praha. Však z ní pak také prezident Masaryk udělal první řádnou členku České akademie věd a umění.

Přítelkyně, nebo milenka?

Literární historici o Elišce lakonicky sdělují, že „...patřila k osobnostem salonu Anny Laurmannové-Mikšové, se kterou určitý čas také bydlela“! Kdo byla ta žena? Anna (1852–1932) se narodila jako mladší dcera proslulého pražského lékaře a porodníka, tedy v řadách české honorace, nabyla poměrně značného vzdělání na pražské německé a pak na Vyšší dívčí škole, učila se zpěvu a hře na klavír, vstoupila do Amerického klubu dam. Není divu, že si s vrstevnicí Eliškou tak rozuměla... A teď: provdala se za bohatého pražského měšťana Josefa Lauremanna (mimochodem: Jungmanova vnuka!), který se však brzy ukázal jako agresivní psychopat, který svou ženu bil i jinak týral. Po osmi letech od něj Anna utekla i s dcerou Olgou – a na muže obecně zanevřela.

A zatímco její manžel skončil v blázinci, feministicky emancipovaná Anna jako bohatá měštka založila ve svém domě literární salon, který navštěvovali přední přažští umělci a vůbec honorace. Léta s ní bydlela „nejlepší přítelkyně“ Eliška Krásnohorská. Kam až sahal jejich „přátelský“ vztah? Byly jen kamarádky nebo i milenky? O tom už literární historici nepíší. Mimochodem: Anna psala pod mužským pseudonymem Felix Téver, což také o lecčems svědčí. Psala o nešťastných, rozvrácených manželstvích a dalších hrůzách s muži. Stejně jako Eliška se už nikdy nevdala.

Jak o Elišce smýšleli „pomýlení“ radikálové

V očích talentovaných a sebevědomých mladých mužů generace české moderny (90. let 19. století) se stala objektem nevybíravých invektiv. Tak třeba básník S. K. Neumann jí v „Novém Kultu“ veřejně gratuloval k výročí: „Elišce Krásnohorské, která oslavila 50. výročí svého panenství.“ Možná by se divil, být více „v obraze“ osobního životaběhu tak výjimečné ženy...!!!


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další podobné články

Bigamista Hašek už jako jedenáctiletý chodil do hospod i do bordelů

Bigamista Hašek už jako jedenáctiletý chodil do hospod i do bordelů

Autor: Luboš Y. Koláček, Datum: 19. 2. 2019 0:08
Prozrazení a násilně odtržení milenci: Jan Neruda a Karolina Světlá

Prozrazení a násilně odtržení milenci: Jan Neruda a Karolina Světlá

Autor: Luboš Y. Koláček, Datum: 31. 1. 2019 0:01
Sadistický erotoman: Z deníku Karla Hynka Máchy

Sadistický erotoman: Z deníku Karla Hynka Máchy

Autor: Luboš Y. Koláček, Datum: 6. 2. 2019 0:07
Tip šéfredaktorky

Černucha zvaná „smrkačka“ byla medicínou faraonů

15. 10. 2020 10:00 autor -red-