Čas jen pro mě

Přestože se narodila do velice vážené a bohaté aristokratické rodiny, jako dívka měla v tehdejší době omezené možnosti rozvíjet se. Posláním ženy bylo vdát se a starat se o manžela a děti. Florence měla mnohem vyšší ambice – pomáhat lidem.

Mezi nemocnými

Frances a William Nightingalovi žili několik let po svatbě v Itálii. Tam se jim ve Florencii 12. května 1820 narodila dcera Florence. Když se pak rodina vrátila do rodné Británie, trávila Florence hodně času s otcem, který ji i její sourozence učil základy matematiky, historie, dějepisu a filozofie a také cizí jazyky. Učení Florence moc bavilo stejně jako toulat se v přírodě a číst si.

Ráda se také starala o domácí mazlíčky – kočky a kanáry. Zásadním se pro ni stala péče o zraněného psa pastýře Rogera, který žil v sousedství. Docházela za ním každý den a dokázala ho dostat z těžkých zranění. Tehdy pochopila, že chce zmírňovat utrpení nemocných – a to lidí i zvířat. Už v šestnácti letech navštěvovala nemocné lidi v okolí a snažila se jim pomáhat. Logické se tak zdálo její rozhodnutí stát se ošetřovatelkou.

Nechtěla žít jako ostatní dívky

Rodiče však rozhodně nebyli nadšeni a doufali, že jde jen o mladický nápad, který časem zmizí. Ani otec, který měl „Flo“ ze všech děti nejraději a byli si blízcí, její touhu nesdílel. Vždyť před Florance přece podle nich byly důležitější úkoly – první ples a návštěvy společenských akcí, kde se dozajista potká s budoucím ženichem.

Atraktivní a inteligentní Florence o nápadníky nouzi neměla. V 17 letech se zasnoubila s pro rodinu „vhodným“ mužem, o 11 let starším Richardem Moncktonem Milnesem. Do manželství se jí ale moc nechtělo, chtěla pracovat a být užitečná. K údivu svého snoubence i rodičů získala povolení dělat ošetřovatelku v nemocnici v Salisbury. Pro její okolí to byl šok.

Měla ráda společnost chytrých mužů

V Anglii 19. století to znamenalo strávit celé dny u postele pacientů po úrazech nebo s horečkou. Obvykle to byla práce pro lidi s chudších vrstev, žebračky nebo prostitutky, které ztratily klienty. Základní medicínské znalosti i základy hygieny jim většinou byly cizí.

Obecně odmítala společnost žen a přátelila se s chytrými muži. Protože neměla problém s penězi, mohla si dovolit cestovat. Na jedné ze svých cest do Říma se potkala s manželi Elisabeth a Sidneyem Herbertovými, kteří byli na svatební cestě. To bylo pro její další profesní život velice důležité setkání. Hrabě Sidney Herbert byl už v té době poslancem Dolní sněmovny a později se stal ministrem války.

Herbert se mj. intenzivně zabýval charitou a do svých projektů zapojil i Florence. Zatímco Florence se vrhla do práce, Milnesovi začala pomalu docházet trpělivost. Jejich zasnoubení bylo zrušeno po sedmi letech. Florence to nevadilo a krátce poté odmítla i žádost o ruku od rodinného lékaře Archibalda Snowfielda. Roku 1849 odjela „na zkušenou“ do nemocnice v německém Kaiserswerthu (součást Düsseldorfu).

„Dáma s lampou“ v akci

Herbert už jako ministr války požádal Florence, aby dala dohromady skupinu ošetřovatelek, které odjely na frontu krymské války. Britští vojáci tam umírali v nemocnicích kvůli nedostatečné péči. V roce 1854 dorazilo 38 žen pod vedením Florence do vojenské nemocnice ve Scutari (Üsküdar) blízko Istanbulu.

Její vedení ženám zpočátku dovolilo jen vařit a spravovat oblečení. Až na příkaz samotného ministra Herberta, kterému si Florence písemně stěžovala, se ošetřovatelky mohly konečně starat o pacienty. Florance kontrolovala především hygienu, větrala, přemisťovala částečně vyléčené vojáky na jiné pokoje, aby se zabránilo šíření infekčních nemocí – cholery a tyfu. Tehdy také dostala přezdívku „Dáma s lampou“, to když v noci obcházela pacienty s provizorní lucernou v ruce.

Během roku klesla úmrtnost v nemocnici ze 45 na pouhá 2 procenta!

Její odkaz žije dál

Po návratu do Británie se zotavovala z mrtvice, kterou prodělala a která ji na dlouhý čas upoutala na invalidní vozík. V té době začala psát odborné knihy o výuce ošetřovatelství a stála u zrodu první britské školy pro ošetřovatelky (1860), která nesla její jméno a kterou vedla. Celkem vydala kolem dvou set většinou odborných knih. Ty ještě řadu desítek let zůstávaly hlavními učebními texty pro studentky ošetřovatelství.

„Každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro, měl by pochopit, že se mu tím dostává velké milosti.“

Věřila, že posláním zdravotních sester je starat se o nemocné nejen fyzicky, ale také duchovně: například jim pomáhat v korespondenci s příbuznými. Zdůraznovala odlišnost lékařské profese od ošetřovatelské, která podle ní potřebuje také specifické znalosti. Zabývala se prevencí a díky své lásce k matematice se stala průkopnicí vizuálních prezentací se statistickými grafy.

Tato pozoruhodná žena a nositelka mnoha vysokých britských vyznamenání se dožila úctyhodných 90 let. To už byla částečně hluchá a ztrácela zrak. Do poslední chvíle však neodmítla nikoho, kdo se s ní chtěl setkat. Dožívala s milovanými kočkami, kterými byla obklopena. 1. srpna 1910 vydechla naposledy. 12. květen, den jejího narození, se od roku 1965 slaví jako Mezinárodní den zdravotních sester.