Čas jen pro mě

Narodil se 14. prosince 1895 jako druhorozený syn panujícího krále Velké Británie a jako takový si nemohl dělat naděje, že by sám někdy aktivně usedl na trůn, tedy že by se stal panovníkem. V době narození byl dokonce až čtvrtý v pořadí a bylo zcela jisté, že příštím králem bude jeho starší bratr Eduard. Při narození získal sice komplikované jméno Albert Frederick Arthur George Saxe-Coburg and Rotha, nicméně byl v otázce následnictví od počátku tak výrazně „na chvostě“ královské rodiny, že na případné převzetí královské koruny nebyl ani teoreticky připravován. Navíc to byl od dětství nesmírně plachý chlapec, popisovaný jako „...dítě lekavé a náchylné k pláči, zadrhávající se a koktající“.

Drsný otec a nevítaná vojenská kariéra

Kvůli despotické povaze svého otce, který Alberta Fredericka Arthura nechal nekompromisně přeškolit z leváka na praváka, nebylo divu, že utrpěl psychické trauma: každý psycholog vám dnes potvrdí, že takový přístup k dítěti výrazně naruší jeho psychiku. Navíc byl tento plachý a citlivý chlapec donucen absolvovat nekompromisní vojenskou námořnickou školu v Osborne (1909) a školu královského námořnictva (1911).

O dva roky později byl jmenován námořním poddůstojníkem a hned na začátku první světové války aktivně narukoval, bojoval v její největší námořní bitvě roku 1916 u Jutska, byl ze zdravotních důvodů propuštěn z námořnictva, nastoupil k letectvu a z armády definitivně odešel roku 1919 – načež odjel do Cambridge, kde studoval dějiny, ekonomiku a společenské vědy.

Lidumilný manžel moderní princezny

Povinnosti panovníkova syna, byť tedy jen druhořadého, začal plnit po roce 1920, kdy získal titul Vévoda z Yorku. Podnikal cesty po Británii a usiloval o překonání společenských bariér ve výrazně třídně rozdělené společnosti: v New Romney třeba založil tábor, kde se potkávali chlapci ze soukromých škol s učni z továren.

Novopečený vévoda z Yorku pak překvapil lid tím, že se jako první královský syn v moderní historii Velké Británie „moderně“ oženil s Elizabeth (Alžbětou) Bowes-Lyon, která nebyla královského původu. Suverénní a krásná mladá dívka totiž oslnila Arthurova otce krále Jiřího VI. natolik, že ke svatbě svolil. Alžběta přitom nejprve dvakrát odmítla princovu žádost o ruku!

Nejstarší a nejoblíbenější královna

Tato nakonec zcela nejstarší a zároveň nejoblíbenější královna Velké Británie vůbec, nazývaná s úctou „královna matka“, která se dožila úctyhodných 101 let, se vlastně stala královnou shodou hned několika náhod. Za prvé: neměla vůbec chuť se provdat do královské rodiny, zatížené a svázané protokolem mnoha společenských povinností, za druhé: nebyla z – do té doby povinného – královského rodu, a za třetí: se stala královnou „až napodruhé“.

Přitom ale byla z „protřídního rodu“, jak o ní napsaly dobové žurnály. Svého času dokonce patřila mezi nejžádanější nevěsty v monarchii. Ruku královského prince, zvaného Bertie, přijala až na potřetí, a to pod výrazným tlakem – tedy doslova „zmasírovaná“ - svým aristokratickým otcem. Narodila se roku 1900 jako 14. dcera v pořadí hraběte ze Strathmore a Kinghorne, načež spolu s osmi sourozenci prožila idylické dětsví na rodinném hradě Glamis ve Skotsku.  Manželství Bertieho a Elizabeth bylo šťastné, žádné zásadní skandály ani dramata se nekonaly. I když...

Králem a královnou až napodruhé

Logicky, když 20. ledna 1936 zemřel Bertieho tatík král, na trůn usedl jeho starší bratr Eduard jako král Eduard VIII., přičemž oficiální korunovace se chystala na květen následujícího roku. A co se nestalo!?! Monarchií mezitím začala otřásat nečekaná vladařská krize. Nejenom, že se potenciální král Eduard VIII. svým povinnostem vůbec nevěnoval, státní listiny téměř nečetl a podle historiků „...postrádal jakýkoliv smysl pro plnění povinností či obětování se vyšším cílům“; projevoval navíc sympatie k režimům „pevné ruky“, tedy v té době otevřeně k Mussolinimu a Hitlerovi.

A ke všemu se bohémský Eduard, který miloval divoké opilecké večírky a vůbec zábavy pochybného druhu, navíc v době, kdy byl „na čekačce ke korunovaci“, ostentativně rozhodl oženit s plebejskou Američankou Wallis Simpsonovou. A ta byla ke všemu předtím již – „Ó hrůzo!!!“ – dvakrát rozvedená. Tím se Eduard definitivně vyloučil z protokolárních možností být králem Anglie. Arogantně abdikoval 11. prosince 1936 a na jeho místo nastoupil Bertie po boku s milovanou Alžbětou.

„Zkolabuje při korunovaci?!“

Bertieho při korunovačním obřadu, oproti všem dosavadním tradicím doprovázela jeho matka, královna Marie, aby mu vyjádřila podporu. Mezi lidem i šlechtou se přitom uzavíraly sázky, zda se novopečený král při obřadu „sesype“ – či nikoliv. Proč?

Všichni znali jeho plachý, nevyrovnaný naturel, koktavost pak dokonce z éteru, neboť Bertieho otec král ho opakovaně donutil mluvit k národu „na mikrofon“ a odmítal princovy výmluvy, že na to nemá: „Je to moderní prostředek, jak oslovit náš lid. Nebuď srab a překonej se!“ Jenomže to opakovaně skončilo fiaskem: tento vzdělaný a chytrý princ bohužel nebyl schopen překonat svou trému, potažmo koktavé fiasko zadrhávajícího „mluvčího“, s nímž jeho projevy končily. A jak to nakonec dopadlo s onou korunovací?

Králova řeč

Zde si na chvíli odskočíme do moderní doby a připomeneme úžasný, mnoha cenami ověnčený film „Králova řeč“ režiséra Toma Hoopera, který roku 2010 na tohle téma natočil nesporně působivou výpověď o tom, jak se zakomplexovanému princi podařilo vlastní handicap překonat – a to za pomoci londýnského odborníka na jazykový projev Lionela Logue. To celé díky podpoře Bertieho průrazné manželky Alžběty, která terapii domluvila a společně pak tihle tři postupně dokázali jazykový handicap plachého následníka trůnu zlomit. Při korunovaci za krále Jiřího VI. pak z jeho úst zazněl úžasný projev, který všem vyrazil dech.

Bez královny „nedal ani ránu“

Bez podpory manželky Alžběty by pak i nadále plachý král stěží dostál svým povinnostem. Bylo dokonce známo, že se s královnou radil před každým závažným státnickým rozhodnutím. Největší oblibu si ovšem oba získali svým výrazně protinacistickým postojem, kdy dokonce fyzicky odmítli v září roku 1940 opustit (byli pozváni do Kanady) masivně bombardovaný Londýn. Zůstali zde „se svým lidem“, konkrétně pak v Buckinghamském paláci, na který tehdy dopadlo hned šest bomb.

Po náletu se věnovali obyčejným lidem na nejvíce postižených místech. Téměř na počátku války odjel Bertie za prezidentem Rooseveltem – s nímž si velice porozuměl – do USA, přestože mu hrozil atentát ze strany IRA i prohitlerovské americké skupiny Bund. A právě na počátku války dne 3. září 1939 – v tu dobu již skvělý řečník – král Jiří VI., pronesl rozhlasovou výzvu k soudržnosti, klidu, společnému boji proti nepříteli a s prosbou o boží požehnání a ochranu, který byl nejen povzbuzením jeho národu, ale všem Evropanům, ohroženým v tu dobu nekompromisní válečnou expanzí hitlerovského Německa.

Jiná historie

Stejně jako ostatní obyvatelé země podléhala v dobách války i královská rodina přísnému přídělovému systému, jemuž se král ani královna nijak nebránili. Oba podporovali příslušníky bojující armády, kdy například roku 1943 Jiří VI. navštívil britské jednotky v severní Africe či také krátce po vylodění přímo v Normandii a jinde (například v Itálii).

Navíc jim hrozilo nebezpečí ze strany Adolfa Hitlera, neboť někdejší král Eduard VIII. zůstal jeho nadšeným stoupencem a Hitler ho dokonce chtěl – v případě úspěšné invaze do Británie – dosadit opět na trůn: jako fašistického krále, jistěže spolu s „královnou“ Wallis. Tihle dva zůstali stoupenci Hitlerových myšlenek i po konci světové války, Eduard dokonce až do své smrti roku 1972, a to i přesto, že znal hrůzné výsledky nacistického holokaustu. Pokud by tedy původně zůstal na trůnu, historie by se nesporně seběhla úplně jinak...

Zůstal svůj až do smrti

Přestože spojenci včetně Britů dosáhli ve válce vítězství, hlavními mocnostmi se pak staly Spojené státy americké a Sovětský svaz, takže význam britského impéria poklesl. Roku 1949 byla vyhlášena nezávislost Indie a Pákistánu, jejích největších kolonií, vzniká Irská republika, je vyhlášena nezávislost Jordánska a také Barmy. Britské impérium se rozpadlo.

Král Jiří VI. si ještě užije svatby své dcery Alžběty s řeckým princem Filipem, načež je mu roku 1951 diagnostikována rakovina plic. Přes přísné zákazy lékařů dál kouří svých čtyřicet cigaret denně a roku 1952 – ve svých 56 letech – umírá ve spánku na infarkt. U jeho smrtelného lože je v tu chvíli i vnuk, tehdy čtyřletý princ Charles. Manželka Alžběta, jak už víme, Bertieho přežila o plných padesát let.