Čas jen pro mě

Stavba svépomocí

Bylo mi šestadvacet, Vláďovi devětadvacet a náš jediný syn Jakub se batolil kolem míchačky. Pozemek jsme dostali od mých rodičů, ale na všechno ostatní jsme si museli vydělat a spoustu práce zvládnout sami. Vláďa uměl vzít za každý konec a já jsem se naučila nahazovat maltu, obkládat koupelnu i vařit guláš pro deset hladových pomocníků.

„Postavíme rovnou dva byty,“ rozhodl tehdy Vláďa. „Dole budeme my a nahoře jednou Kuba s rodinou.“

Ta představa se mi líbila. Viděla jsem se, jak jednou hlídám vnoučata, zatímco Jakub s manželkou půjdou do kina. V létě budeme společně grilovat a o Vánocích se všichni sejdeme u jednoho stolu. Přitom bude mít každý dost soukromí.

Dům jsme dokončili krátce před revolucí. Byl velký, hranatý a možná trochu nepraktický, ale pro nás představoval splněný sen. Horní byt jsme zatím využívali jako pokoje pro hosty, skladiště a sušárnu prádla.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Veroniky (61): Dcera mě chce vyhnat z vlastního domu

Syn o patro v domě nestojí

Roky ubíhaly. Jakub vystudoval vysokou školu, našel si práci v Praze a později také přítelkyni Terezu. Když mu bylo třicet, opatrně jsem se zeptala, jestli už nepřemýšlejí o návratu.

„Mami, vždyť oba pracujeme v Praze,“ namítl. „Odtud bychom každý den dojížděli skoro hodinu.“ – „Ale nemuseli byste platit nájem,“ připomněl mu Vláďa. „Nahoře máte celý byt.“ – Jakub se rozhlédl po obýváku, jako by hledal správná slova. „Já vím, tati. A vážím si toho. Jenže vy jste ten dům postavili podle svého snu. Ne podle našeho.“

Tehdy mě ta věta zabolela. Připadalo mi, že odmítá nejen dům, ale také všechno, co jsme pro něj udělali. Vláďa to však vzal překvapivě klidně.

„Kluka nemůžeš zazdít do horního patra jen proto, že jsme mu tam kdysi naplánovali život,“ řekl mi večer.

Nakonec si Jakub s Terezou pořídili byt na hypotéku. Narodily se jim dvě děti, Eliška a Matěj, a k nám jezdili jednou za dva nebo tři týdny. Dům na několik hodin ožil. Po schodech dupaly dětské nohy, v pokojích se válely hračky a já pekla tolik buchet, jako bych čekala návštěvu školní družiny. V neděli odpoledne ale Jakub naložil děti do auta a po jejich odjezdu zůstalo zase ticho.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Věry (69): Zůstala jsem úplně sama

Zůstala jsem sama

Pak Vláďa onemocněl. Nejdřív si stěžoval na únavu, později přišla vyšetření, nemocnice a diagnóza, kterou jsme oba odmítali vyslovovat nahlas. Odešel před dvěma lety, krátce po svých pětašedesátých narozeninách.

Najednou jsem v našem dvougeneračním domě zůstala úplně sama.

Zpočátku jsem udržovala všechno tak, jako by se měl Vláďa každou chvíli vrátit. Sekala jsem trávník, myla okna v obou bytech a dokonce utírala prach v horních pokojích, kde nikdo nebydlel. Večer jsem sedávala v kuchyni a poslouchala hučení lednice. Každé zavrzání schodů mi na okamžik připadalo jako jeho krok.

„Mami, prodej to,“ navrhl Jakub. „Kup si menší byt blíž k nám.“ – „A co všechno, co jsme tu s tátou vybudovali?“ bránila jsem se. – „Vzpomínky si přece můžeš odnést s sebou.“

Znělo to rozumně, ale já měla pocit, že prodejem domu zradím Vláďu i tu mladou holku, která kdysi nosila cihly a věřila, že právě tady zestárne obklopená rodinou.

Tip na knihu

Co uděláte, když se u vás doma zčistajasna objeví živý slon? A co když zjistíte, že nejste jediní? V nové satirické alegorii Saši Filipenka se jednoho dne v každé domácnosti, na každém dvorku, v každém sídlišti objeví slon. Obrovský, hmatatelný, mlčící. Nikdo neví proč. Nikdo neví odkud. A většina raději dělá, že ho nevidí. Román Slon je alegorická satira, jež se odehrává ve společnosti, která jednoho dne zažije absurdní a symbolické trauma – náhlé a nevysvětlitelné objevení živých slonů v domácnostech po celé zemi. Autor pracuje s metaforou, která pochází z anglosaské kultury a označuje velký, zjevný problém nebo téma, které všichni vnímají, ale nikdo o něm nechce mluvit, obvykle kvůli tomu, že je nepříjemné, tabuizované nebo konfliktní. (Vydalo nakladatelství Odeon.)

Nečekané rozhodnutí

Rozhodnutí za mě nakonec málem udělala prasklá trubka v horní koupelně. Voda protekla stropem a já stála uprostřed louže v noční košili, zatímco instalatér zavíral hlavní přívod. „Paní, takhle velký dům je pro jednoho člověka hrozná starost,“ poznamenal.

Tentokrát jsem se neurazila. Měl pravdu.

Dům jsem však neprodala. Horní byt jsem pronajala mladé zdravotní sestře Kláře, která vychovávala pětiletou dceru sama. První večer po nastěhování u mě zazvonila. „Paní Líbo, nemáte náhodou vývrtku?“ –„Mám. Ale jestli chcete, otevřeme tu láhev rovnou dole.“

Seděly jsme spolu skoro do půlnoci. Brzy se domem znovu rozléhal dětský smích a po schodech cupitaly malé nohy. Klára mi občas nakoupila, já zase vyzvedla její Aničku ze školky. Nejsme rodina, kterou jsme si kdysi s Vláďou naplánovali. Přesto jsme si postupně vytvořily něco, co rodinu v mnohém připomíná.

Nová rodina

Jakub se nejdřív bál, že mě nájemnice bude obtěžovat. Když ale viděl, že jsem ožila, uznal, že to byl dobrý nápad.

Dnes už vím, že jsem v tom domě nebyla nešťastná proto, že byl příliš velký. Byl jen příliš prázdný. Celé roky jsem čekala, až se naplní přesně podle našich představ, a málem jsem přehlédla, že život může otevřít dveře někomu úplně jinému.

Nedávno mi Anička přinesla obrázek našeho domu. Nakreslila čtyři postavy: sebe, maminku, mě a nahoře v oblaku Vláďu.

„To je děda, kterého jsi mi ukazovala,“ vysvětlila. Podívala jsem se na obrázek a musela zamrkat, abych zadržela slzy.

Vláďa kdysi řekl, že stavíme dům pro budoucnost. Jen jsme tehdy netušili, kdo v té budoucnosti zazvoní u dveří.