
Příběh Zuzany (45): U začarovaného dubu
„Taky tě to sem táhne?“ Probral mě pisklavý hlas sousedky Valentové. „A mám po klidu!“ vzdychla jsem a podívala se na babku, která si z vysoka dřepla vedle mě.
Mám-li v hlavě zmatek, potřebuju se uklidnit, utřídit si myšlenky nebo se nad něčím rozhodnout, táhne mě to sem. Podvědomě dojdu až na kraj lesa k památnému dubu. Sednu si do spleti jeho ohlazených kořenů, opřu se o teplou zvrásněnou kůru a nad hlavou mi tiše šumí listí. Říká se tomu Boží hlas a něco na tom bude. Cítím, jako by na mě dýchl jeho letitý nadhled, klid a rozvaha. Napětí pomalu odplouvá…
Křičet je tady tabu
„Bác!“ mám po rozjímání. Valentové bude něco přes sedmdesát a já se svými čtyřmi křížky jsem pro ni asi mladice, proto mi tyká. „Pod duby prý tančívaly čarodějnice,“ řekla jsem trochu jízlivě. „Ba že…“ jemně do mě drcla loktem. „Chodím si sem pro kůru. Odvar mi dělá dobře na záněty a…,“ rozhlédla se kolem sebe: „při hemeroidech,“ špitla spiklenecky, jako by ji tu mohl někdo slyšet. Sáhla jsem si do kapsy a ukázala jí hrst žaludů: „Nosím je pro štěstí.“ Rozesmály jsme se na celé kolo a prolomily to dusno, které viselo mezi námi.
Najednou se chytla za pusu, jako bychom dělaly něco nepatřičného a vyskočila. „Pst, to se tady nesmí!“ – „Proč?“ nechápala jsem, co ji najednou tak vystrašilo. Dělala jen posunky očima nahoru do větví a dolů ke kořenům. „Takhle se tu řehtat!“ drapla mě za loket a táhla pryč. Čert ví, kde se v tom věchýtku najednou vzalo tolik síly.
Duchové pod kořeny
„Jak dlouho tam chodíš?“ vypadlo z ní udýchaně asi po sto metrech. „Rok nebo dva, od té doby, co tu máme chalupu.“ - „Já nejmíň padesát,“ uplivla si, „a už mi taky,“ pohazovala hlavou k dubu, „ukázal, co je zač.“ – „Listí z dubu…,“ začala jsem. „Kdepak žádné léčitelství. Ten strom tu stojí snad od nepaměti, a ta věc…,“ zvedla oči v sloup, „se tu stala už za Rakousko-Uherska. A od té doby se mu říká zrcadlo pravdy.“ – „Babské pověry!“ nenechala jsem se zviklat. „Jaképak pověry?“ – „Ukáže ti, jestli je muž, se kterým se pod ním posadíš, pro tebe ten pravý.“ – „Hloupost!“ – „Kuš,“ odvětila a pustila se do vyprávění: „Děvče ze statku se tehdy zakoukalo do nového čeledína. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Sedlák její lásce nepřál a kluka ze služby vyhodil. Holka utekla za ním. Ve stínu dubu se pomilovali, a pak se na něm spolu ruku v ruce oběsili. Církev nepovolovala pohřbít sebevrahy na hřbitově, a tak je zakopali na místě, kde zemřeli. Přesně tam, kde se ze země zvedají ty kořeny.“ – „Brrr,“ naskočila mi husí kůže. V místě, kam se chodím uklidňovat, a nabírat sílu, leží dvě mrtvoly? „V tom chlapovi prý odhalili nějakého nemravu a zloděje,“ dodala sousedka. „No a od té doby dává dub ženskejm znamení, jako aby si daly pozor,“ kývala hlavou.
Až přijde čas, pošlu tam i dceru
To už jsme se pomalu loudaly zpátky do vesnice. „Víš, zamlada jsem to zkusila. Na letní byt sem jezdil jeden student z Prahy, Pavel se jmenoval. Procházeli jsme se spolu lesem, u dubu jsem se zastavila. Chytil mě kolem pasu a přimáčkl ke kmeni… V tom se nad námi zatáhlo, zvedl se vichr, strom máchal větvemi jako bičem a prásk! Jedna se ulomila a padla těsně vedle nás. Vzali jsme nohy na ramena a letěli pryč. A představ si, že za lesem bylo jasno a nebe čisté jako vymetené. Víckrát jsem s Pavlem nikam nešla. Zkoušel to prý na všechny holky ze vsi,“ mrkla na mě Valentová a otevřela branku, protože už byla doma.
Když jsem vešla do naší chalupy, manžel se pošťuchoval s dcerou nad počítačem. Mezi dveřmi jsem se zamyslela: „S mužem chodit k dubu nemá cenu, jsme spolu už patnáct let, ale až si dcera najde nějakého kluka…? Asi ji tam pošlu,“ usmála jsem se v duchu, „jeden nikdy neví…“
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Kláry (59): Dostala jsem se na samé dno
Autor: podle příběhu Kláry K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 11. 2023 0:05Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice
Autor: podle příběhu Edity T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 11. 2023 0:05Viděla naše čtenářka opravdu tančit nadpřirozené bytosti, nebo to byl jen živý sen?

Příběh Gábiny (46): Všechno, co kartářka předpověděla, se vyplnilo
Autor: podle příběhu Gabriely L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 11. 2023 0:05„Horoskopy, věštění budoucnosti a čtení z karet, to jsem dlouho považovala za někdy menší, jindy…

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná
Autor: podle příběhu Heleny K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 11. 2023 0:05„Když jsem ráno prohlížela zprávy na internetu, všimla jsem si rozhovoru k poslední knize známé…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 10. 2023 7:36Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…

Příběh Martiny (39): Jak jsem málem naletěla podvodníkovi
Autor: podle příběhu Martiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 10. 2023 17:40„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Komentáře