Čas jen pro mě

Dojemný příběh

Nikdy přede mnou netajili, že jsem adoptovaná. Ráda jsem poslouchala, když maminka vyprávěla, jak mě poprvé uviděli.

„Dlouho jsme nemohli mít děti,“ vzpomínala, „sami jsme zůstat nechtěli, tak jsme požádali o adopci. Pak nám jednou zavolali, že pro nás mají holčičku,“ pokračovala pokaždé se slzami v očích. „Ve velké místnosti bylo snad dvacet postýlek a my jsme okamžitě věděli, která holčička je naše. Měla jsi otevřené oči a usmívala ses na nás.“

Až po mnoha letech jsem se dozvěděla, že v tom příběhu něco chybí.

Krásné dětství

Moje dětství bylo nádherné, je plné vzpomínek na milující rodiče. Dodnes jsem jim vděčná, že mi dali šanci na normální život, díky nim jsem si s sebou nesla model fungující rodiny. Po té původní jsem nikdy neměla potřebu pátrat. Věděla jsem jen, že biologické matce bylo šestnáct a otce neuvedla. Vlastně by to byl banální příběh adoptované holky, která se dostala do skvělé rodiny, vystudovala vysokou školu, šťastně se vdala a porodila dvě děti.

Rodiče se naštěstí dožili vnoučat. Táta zemřel náhle, už je to víc než patnáct let. Maminka se dlouho s jeho odchodem nemohla srovnat a pak doslova zemřela žalem. Neměla chuť tu být. „Verunko, než umřu, musím ti ještě něco říct,“ obrátila se ke mně jedno sobotní odpoledne, když jsem jí přinesla oběd a přišla jí uklidit. „Vzpomínáš, jak jsme ti s tátou vyprávěli o prvním setkání s tebou?“ – „Jakpak bych se nepamatovala, byla to moje oblíbená pohádka na dobrou noc, mami,“ usmála jsem se.  – „Jenže ta tvoje pohádka mohla mít pokračování,“ tiše řekla. – „Tomu nerozumím…“ překvapeně jsem se na ni podívala. A tak jsem vyslechla druhou část.

Byly jsme dvě!

V kojeneckém ústavu rodiče uviděli vedle sebe postýlky dvě, které je zaujaly. V jedné jsem byla já a ve druhé moje sestra-dvojče! „Okamžitě jsme vás chtěli obě,“ vzdychla maminka. „Měli jsme pocit, že se na nás usmálo štěstí. Hned dvě děti najednou!“

Přestože ihned zažádali o adopci i té druhé holčičky, nedostali ji. „Prý si ji vyhlédla rodina nějakého papaláše,“ pokračovala maminka, „ale dvě děti nechtěli. Vzít si ji měli až za měsíc, stavěli dům. To jsem nikdy nepochopila, čekat a zbytečně nechávat dítě v ústavu… Tak vás doslova roztrhli.“ Poprvé jsem se dozvěděla, že jsme na sebe se sestrou byly nějak napojeny, protože jsem prý první týdny proplakala. Naši znovu zkoušeli osud a opět žádali o adopci mé sestry. Bylo pozdě, už v kojeneckém ústavu nebyla.

„Dlouho jsme se tím trápili,“ vytryskly mamince slzy. „Chtěla jsem ji kvůli tobě hledat, ale pak jsme to s tátou vzdali. Zkomplikovali bychom vám život oběma.“

Najdeme ji

Když maminka pár měsíců potom, co mi řekla o sestře, zemřela, začala jsem přemýšlet, jak ji najít. „Obrátíme se na Poštu pro tebe,“ byla s tím hned hotová dcera Dominika. „Budeme se celá rodina někde předvádět? To ne!“ nesouhlasili manžel Honza a syn Daniel. „Najdeme ti ji,“ řekly nakonec děti.

Nejdřív jsem musela vyhrabat doklady, našla jsem v maminčině skříni pečlivě uložené papíry o adopci. Mojí matce bylo opravdu šestnáct, když porodila dvojčata, ale jméno otce tam bylo! Dominika s Danem si zahráli na pošťáka Ondru a pustili se do pátrání. Úřady, archivy, vyprávění lidí, kteří u toho byli. Jak puzzle skládali dohromady střípky několika životů.

Smutný příběh

Tak se před námi postupně odvíjel příběh nešťastné studentky Evy (moje matka), která se zamilovala do svého o dvacet let staršího profesora češtiny a zároveň ředitele gymnázia, kam chodila. Byl dlouho ženatý a neměli děti. Jakmile otec zjistil, že je Eva těhotná, nutil ji, aby dala dítě k adopci a nekomplikovala si život.

Nebyla to první otcova nevěra, pro studentky měl slabost. Jeho manželka však tentokrát viděla možnost, jak si opatřit dítě, které neměla, a tím si ho udržet. Dopředu zařídili, aby Eva porodila v jiném městě a měli si dítě ihned po porodu vzít. Dvojčata plány narušila. Otec prý chtěl adoptovat obě dcery, jeho žena jen jednu. Proto jsme byly se sestrou tak dlouho v kojeňáku, prý se rozhodovali, která z nás bude lepší. Eva nic netušila, po porodu se zhroutila, skončila na psychiatrii a nakonec spáchala sebevraždu.

Zbytečný strach ze setkání

Najednou jsme měli jméno, adresu, ale báli jsme se sestru Janu oslovit. Nakonec s ní Dominika navázala kontakt přes Facebook. Nejdřív si myslela, že si z ní někdo dělá legraci. Jakmile se však pozorně podívala na Dominičinu fotku, uvěřila. Jakoby z oka vypadla její dceři Terezce.

Prvně jsme se sešly před osmi lety na Nový rok. To překvapení zařídily děti. Moje i její. „Mami, máš návštěvu,“ zavolala na mě Domča na Nový rok odpoledne. Byl to šok! Měla jsem pocit, že se dívám do zrcadla! Byly jsme si tak neuvěřitelně podobné!

Obě jsme šťastné, že jsme se našly. Od té doby se často navštěvujeme, voláme si a povídáme. Jana neměla tak hezké dětství, Rodiče se nakonec stejně rozvedli, ona zůstala u matky, která byla zahořklá. Ale to už je úplně jiný příběh...