
Příběh Veroniky (38): Ve stínu mrtvé sestry
Věra onemocněla leukémií. Před víc jak čtyřmi desetiletími medicína neměla takové možnosti jako dnes a podle mámy by ji o pár let později určitě zachránili. Nevím, nedovedu to posoudit. Ale jako máma dvou malých dětí si nedovedu představit, že přihlížím postupnému odcházení osmileté dcery.
Ve společnosti vzpomínek
Po Věrčině smrti nechtěla máma o dalším dítěti ani slyšet. Pohroužila se do svých vzpomínek, obklopila Věrčinými fotkami a hračkami a neustále si s ní povídala. Psychiatr, se kterým to táta konzultoval, měl jasno: „Dítě by mohlo, tedy opakuji, mohlo, její stav zlepšit,“ řekl tátovi. „Ale je tu bohužel možnost, že ho nepřijme a bude srovnávat. Ideální by byl v tomto případě chlapec.“
Nakonec se dala přemluvit. Postupně vysazovala všechny utlumující prášky – o současných šetrných antidepresivech se nikomu ještě ani nezdálo – a opravdu otěhotněla. Na svět nepřišel kluk, ale já, holka, která se bohužel mrtvé sestře od samého počátku podobala. I jméno jsem dostala téměř stejné – Veronika místo Věry.
Chci být jako Věrka!
„Věruška v tvém věku se uměla sama obléknout. Věruška znala v pěti letech všechna písmenka. Věrka se uměla brzy podepsat. Věruška počítala v šesti do sta. Věruška byla nejlepší ze třídy…,“ to jsem slýchávala pořád. Denně jsem měla na talíři srovnání podpořené deníčkem, kde máma zaznamenávala každý den Věrčina života. Já jsem neměla ani album fotek, sama jsem je později vyštrachala z krabic a papírových sáčků a album si vyrobila.
„Jaruško, Verunka nemůže za to, že není Věruška,“ slyšela jsem jednou tátu říkat mámě. – „Já vím,“ plakala máma, „ale neumím tu bolest překonat.“ Jako dítě jsem pochopila, že asi mámě dělám nějakou bolest. Chtěla jsem se jí zavděčit, být ve všem nejlepší.
Nešťastné Velikonoce
Jedno velikonoční pondělí, to mně bylo jedenáct, jsem brzy tajně vstala, uvařila a nabarvila vajíčka a vyzdobila jídelní stůl tak, jak jsem to viděla u sousedů.
„Cos to udělala? Jak jsi mohla?“ křičela máma a vyhazovala rozkvétající tulipány z vázy a schovávala nabarvená vajíčka do lednice. „Je výročí Věruščiny smrti a ty zdobíš byt,“ vzlykala. Nic jsem nechápala!
„Jarko, uklidni se,“ přiběhl táta. „Nemůžeš přece jedenáctileté holce vyčítat, že chce normální Velikonoce!“ Od toho dne se mámin zdravotní stav výrazně zhoršil. Téměř nekomunikovala, seděla a zírala nepřítomně před sebe. Někdy si prohlížela Věrčiny fotky.
Chvíli doma, chvíli na psychiatrii
„Za to můžu já, že mamince není dobře,“ brečela jsem pro změnu já. – „Verunko, ty za nic nemůžeš,“ povzdychl táta. „Maminka byla nemocná ještě předtím, než ses narodila.“
Pár dní po Velikonocích táta odvezl mámu na psychiatrii. Od té doby se jen střídaly okamžiky, kdy byla pár měsíců doma nebo kdy musela být v nemocnici. Dodnes obdivuji tátu, jak to všechno zvládl. Psychicky nemocná manželka, malá dcera a nevymazatelné vzpomínky na nemoc a smrt prvního dítěte. Přesto se mi snažil vytvořit krásný domov – i ty Velikonoce jsme později měli.
Odešla navždy za Věruškou
„Věruško, jsem ráda, že jsi za mnou přišla,“ řekla mi při jedné návštěvě nemocnice. – „Mami, já nejsem Věra, ale Veronika!“ zdůraznila jsem. Zbytečně. Na mou existenci pomalu zapomínala a do jejích myšlenek se vkrádala prvorozená dcera. Bylo mi sedmnáct, když navždy odešla za Věruškou. Táta ji přežil o pět let. Jako by čekal, až odmaturuji a postavím se na vlastní nohy.
Uběhlo víc než dvacet let. Mám hodného muže, krásné a zdravé děti, jen si nesu z dětství na srdci šrám, se kterým se neumím vyrovnat. Jak se smířit s faktem, že mě vlastní máma neměla ráda?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Zdeny (59): Tragédie, která rozbila naše životy
Autor: podle příběhu Zdeny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 6. 2022 0:05„Sedím v křesle a prohlížím si staré album,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Zdena. „Na…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 6. 2022 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté
Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 6. 2022 0:05Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…

Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním
Autor: podle příběhu Petra J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 6. 2022 0:05V době, kdy stále kolísají počty nakažených virem COVID-19, můžeme problémy s dýcháním snadno…

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte
Autor: podle příběhu Jolany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 6. 2022 0:05Většina dívek si představuje, jak potká toho pravého prince na bílém koni. Lásku korunuje krásná…

Příběh Hanky: (52) Poklad na cizí zahradě
Autor: podle příběhu Hany W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 5. 2022 0:05Měla babička pravdu o zakopaných špercích na zahradě pod hruškou? Nebo šlo jen o výmysl popletené…

Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc
Autor: podle příběhu Jaroslavy M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 5. 2022 0:05Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je onemocnění, které ovlivňuje život pacienta na…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 5. 2022 8:00Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…
Komentáře