Čas jen pro mě

Věra onemocněla leukémií. Před víc jak čtyřmi desetiletími medicína neměla takové možnosti jako dnes a podle mámy by ji o pár let později určitě zachránili. Nevím, nedovedu to posoudit. Ale jako máma dvou malých dětí si nedovedu představit, že přihlížím postupnému odcházení osmileté dcery.

Ve společnosti vzpomínek

Po Věrčině smrti nechtěla máma o dalším dítěti ani slyšet. Pohroužila se do svých vzpomínek, obklopila Věrčinými fotkami a hračkami a neustále si s ní povídala. Psychiatr, se kterým to táta konzultoval, měl jasno: „Dítě by mohlo, tedy opakuji, mohlo, její stav zlepšit,“ řekl tátovi. „Ale je tu bohužel možnost, že ho nepřijme a bude srovnávat. Ideální by byl v tomto případě chlapec.“

Nakonec se dala přemluvit. Postupně vysazovala všechny utlumující prášky – o současných šetrných antidepresivech se nikomu ještě ani nezdálo – a opravdu otěhotněla. Na svět nepřišel kluk, ale já, holka, která se bohužel mrtvé sestře od samého počátku podobala. I jméno jsem dostala téměř stejné – Veronika místo Věry.

Chci být jako Věrka!

„Věruška v tvém věku se uměla sama obléknout. Věruška znala v pěti letech všechna písmenka. Věrka se uměla brzy podepsat. Věruška počítala v šesti do sta. Věruška byla nejlepší ze třídy…,“ to jsem slýchávala pořád. Denně jsem měla na talíři srovnání podpořené deníčkem, kde máma zaznamenávala každý den Věrčina života. Já jsem neměla ani album fotek, sama jsem je později vyštrachala z krabic a papírových sáčků a album si vyrobila.

„Jaruško, Verunka nemůže za to, že není Věruška,“ slyšela jsem jednou tátu říkat mámě. – „Já vím,“ plakala máma, „ale neumím tu bolest překonat.“ Jako dítě jsem pochopila, že asi mámě dělám nějakou bolest. Chtěla jsem se jí zavděčit, být ve všem nejlepší.

Nešťastné Velikonoce

Jedno velikonoční pondělí, to mně bylo jedenáct, jsem brzy tajně vstala, uvařila a nabarvila vajíčka a vyzdobila jídelní stůl tak, jak jsem to viděla u sousedů.

„Cos to udělala? Jak jsi mohla?“ křičela máma a vyhazovala rozkvétající tulipány z vázy a schovávala nabarvená vajíčka do lednice. „Je výročí Věruščiny smrti a ty zdobíš byt,“ vzlykala. Nic jsem nechápala!

„Jarko, uklidni se,“ přiběhl táta. „Nemůžeš přece jedenáctileté holce vyčítat, že chce normální Velikonoce!“ Od toho dne se mámin zdravotní stav výrazně zhoršil. Téměř nekomunikovala, seděla a zírala nepřítomně před sebe. Někdy si prohlížela Věrčiny fotky.

Chvíli doma, chvíli na psychiatrii

„Za to můžu já, že mamince není dobře,“ brečela jsem pro změnu já. – „Verunko, ty za nic nemůžeš,“ povzdychl táta. „Maminka byla nemocná ještě předtím, než ses narodila.“

Pár dní po Velikonocích táta odvezl mámu na psychiatrii. Od té doby se jen střídaly okamžiky, kdy byla pár měsíců doma nebo kdy musela být v nemocnici. Dodnes obdivuji tátu, jak to všechno zvládl. Psychicky nemocná manželka, malá dcera a nevymazatelné vzpomínky na nemoc a smrt prvního dítěte. Přesto se mi snažil vytvořit krásný domov – i ty Velikonoce jsme později měli.

Odešla navždy za Věruškou

„Věruško, jsem ráda, že jsi za mnou přišla,“ řekla mi při jedné návštěvě nemocnice. – „Mami, já nejsem Věra, ale Veronika!“ zdůraznila jsem. Zbytečně. Na mou existenci pomalu zapomínala a do jejích myšlenek se vkrádala prvorozená dcera. Bylo mi sedmnáct, když navždy odešla za Věruškou. Táta ji přežil o pět let. Jako by čekal, až odmaturuji a postavím se na vlastní nohy.

Uběhlo víc než dvacet let. Mám hodného muže, krásné a zdravé děti, jen si nesu z dětství na srdci šrám, se kterým se neumím vyrovnat. Jak se smířit s faktem, že mě vlastní máma neměla ráda?