
Příběh Venduly (56): Nezaměstnaná a nezaměstnatelná
„Je mi to moc líto, paní Vendulko,“ profesionálně se na mě usmíval můj šéf. Mladý manažer v dobře padnoucím obleku s naučenými frázemi. „Vaše místo musím bohužel zrušit. Celá firma prochází restrukturalizací. Ale věřím, že taková schopná a pracovitá žena dlouho doma nezůstane,“ pokračoval v naučené řeči. „Teď si chvíli odpočinete a naberete síly pro nové výzvy, které vás jistě čekají,“ zakončil svůj proslov.
Proč zrovna já?!
Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se to mohlo stát zrovna mně. Od maturity jsem pracovala v kanceláři. Nebudete mi věřit, ale mě vždycky bavilo být úřednicí. Rovnat spisy do šanonu, mít ve všem dokonalý pořádek. Posledních víc jak dvacet let jsem se starala o zásobování v jedné stavební společnosti. Poté, co ji koupila velká zahraniční firma, se začalo propouštět. Zajímavé na tom bylo, že většině z těch, kterým zrušili místo, bylo kolem padesáti.
Jako rozvedená ženská, která už deset let žije sama, jsem si prošla fází šoku, pak lítosti a vzteku. Nakonec jsem si řekla, že se nic neděje. Mám přece dvě ruce a chuť pracovat!
Žádné práce jsem se nikdy nebála, nemocná jsem byla za celou dobu, co jsem chodila do práce, jen jednou – to jsem měla asi ve čtyřiceti hnisavou angínu. S dětmi jsem byla doma krátce, moje máma obě holky hlídala od jejich roku. Nemusela jsem si tak brát ani tzv. paragraf, když byly nemocné.
Pracák
„Upřímně, obávám se, že problémem bude váš věk,“ řekla mi úřednice na pracáku. Byla jsem tam prvně v životě a už při vstupu na mě padla deprese, sevřelo se mi v krku a cítila jsem se strašně! Bylo to tam jak na běžícím pásu – vyplnit papíry, pak si zmáčknout tlačítko a čekat, až přijde vaše číslo na řadu. Neútulné prosezené židle, neosobní prostředí a zajímavé typy lidí. Většina se tvářila, že tam nepatří a přišla jen náhodou.
Přišla na mě řada za hodinu. Obrovská hala, plexisklové zástěny s okénkem, před každým židle. Aby vás pracovnice za okénkem slyšela, musel každý trochu křičet. Nechtěně jsem se tak dozvěděla, že pán po mé levici dostal výpověď z banky a paní zprava byla prodavačka.
„Pokud by se něco objevilo, budeme vás kontaktovat,“ ukončila náš krátký pohovor paní, která mi byla přidělena jako „poradce-specialista“.
Chceme jen mladé
Sama jsem aktivně začala odpovídat na pracovní nabídky na administrativní pracovnici, recepční, asistentku… Během dvou měsíců jsem odeslala třicet šest mailů. Odpověď jsem dostala jen čtyřikrát.
Jednou byla „pozice již obsazená“, dvakrát jsem „nesplňovala požadavky“ a na jediném pohovoru, kam jsem byla pozvaná, mi personalistka tiše řekla: „Já osobně si myslím, že byste na místo recepční u nás byla úplně ideální… Jenže to nezáleží na mně. A náš šéf mi nařídil vybrat mladou dívčinu. Prý recepční je to první, co klient ve firmě uvidí.“
Na práškách
Když se podobná situace v různých kulisách opakovala ještě několikrát, začala jsem propadat zoufalství. Na úřadu práce pro mě žádnou nabídku po celou dobu neměli. Jen jsem tam každý měsíc vystála frontu, „moje“ poradkyně si pokaždé povzdechla, že je jí líto, … „ale po padesátce je to problém…“ a já jsem odešla domů.
Byla jsem doma osmý měsíc, podpora měla brzy končit. Co pak budu dělat? Vždyť do důchodu mám ještě víc než deset let? Nemohla jsem spát, propadala jsme náhlé plačtivosti, jídlo jsem do sebe do slova soukala bez chuti. Kačenka s Terezkou, moje dcery, mě donutily jít k doktorovi. Předepsal mi antidepresiva.
Měla jsem štěstí
„Mami, kamarádka rozjíždí e-shop a hledá někoho, kdo by vyřizoval objednávky,“ volala mi Kačenka. „Vysvětlila jsem jí, že budeš úplně nejlepší!“ smála se. Byla to náhoda. Lucie, to je ta kamarádka, se Kačky ptala, jestli náhodou neví o někom spolehlivém. Nechce přijímat někoho „z ulice“, musí to být na doporučení.
Měla jsem štěstí. Lucie je moc fajn, e-shop se rozběhl, napomohl tomu i covid. Peníze nejdřív nebyly moc velké, ale lepší než podpora. Nedávno mi Lucie přidala – prý neví, co by si beze mě počala. A tak zase jsem pro někoho užitečná. A antidepresiva už neberu!
Jen si pořád kladu otázku: jak dlouho ještě bude trvat, než si zaměstnavatelé uvědomí, že my staří nepatříme do starého železa?
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…

Příběh Karly (45): Sestřička a doktor
Autor: podle příběhu Karly A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 6. 2025 0:05Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 5. 2025 0:05Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…

Příběh Ivany (55): Můj syn spáchal sebevraždu
Autor: podle příběhu Ivany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 5. 2025 0:05Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla
Autor: podle příběhu Evy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2025 0:05Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže
Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 5. 2025 0:05Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 5. 2025 0:05„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala
Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 5. 2025 0:05S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…