Čas jen pro mě

„Je mi to moc líto, paní Vendulko,“ profesionálně se na mě usmíval můj šéf. Mladý manažer v dobře padnoucím obleku s naučenými frázemi. „Vaše místo musím bohužel zrušit. Celá firma prochází restrukturalizací. Ale věřím, že taková schopná a pracovitá žena dlouho doma nezůstane,“ pokračoval v naučené řeči. „Teď si chvíli odpočinete a naberete síly pro nové výzvy, které vás jistě čekají,“ zakončil svůj proslov.

Proč zrovna já?!

Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se to mohlo stát zrovna mně. Od maturity jsem pracovala v kanceláři. Nebudete mi věřit, ale mě vždycky bavilo být úřednicí. Rovnat spisy do šanonu, mít ve všem dokonalý pořádek. Posledních víc jak dvacet let jsem se starala o zásobování v jedné stavební společnosti. Poté, co ji koupila velká zahraniční firma, se začalo propouštět. Zajímavé na tom bylo, že většině z těch, kterým zrušili místo, bylo kolem padesáti.

Jako rozvedená ženská, která už deset let žije sama, jsem si prošla fází šoku, pak lítosti a vzteku. Nakonec jsem si řekla, že se nic neděje. Mám přece dvě ruce a chuť pracovat!

Žádné práce jsem se nikdy nebála, nemocná jsem byla za celou dobu, co jsem chodila do práce, jen jednou – to jsem měla asi ve čtyřiceti hnisavou angínu. S dětmi jsem byla doma krátce, moje máma obě holky hlídala od jejich roku. Nemusela jsem si tak brát ani tzv. paragraf, když byly nemocné.

Pracák

„Upřímně, obávám se, že problémem bude váš věk,“ řekla mi úřednice na pracáku. Byla jsem tam prvně v životě a už při vstupu na mě padla deprese, sevřelo se mi v krku a cítila jsem se strašně! Bylo to tam jak na běžícím pásu – vyplnit papíry, pak si zmáčknout tlačítko a čekat, až přijde vaše číslo na řadu. Neútulné prosezené židle, neosobní prostředí a zajímavé typy lidí. Většina se tvářila, že tam nepatří a přišla jen náhodou.

Přišla na mě řada za hodinu. Obrovská hala, plexisklové zástěny s okénkem, před každým židle. Aby vás pracovnice za okénkem slyšela, musel každý trochu křičet. Nechtěně jsem se tak dozvěděla, že pán po mé levici dostal výpověď z banky a paní zprava byla prodavačka.

„Pokud by se něco objevilo, budeme vás kontaktovat,“ ukončila náš krátký pohovor paní, která mi byla přidělena jako „poradce-specialista“.

Chceme jen mladé

Sama jsem aktivně začala odpovídat na pracovní nabídky na administrativní pracovnici, recepční, asistentku… Během dvou měsíců jsem odeslala třicet šest mailů. Odpověď jsem dostala jen čtyřikrát.

Jednou byla „pozice již obsazená“, dvakrát jsem „nesplňovala požadavky“ a na jediném pohovoru, kam jsem byla pozvaná, mi personalistka tiše řekla: „Já osobně si myslím, že byste na místo recepční u nás byla úplně ideální… Jenže to nezáleží na mně. A náš šéf mi nařídil vybrat mladou dívčinu. Prý recepční je to první, co klient ve firmě uvidí.“

Na práškách

Když se podobná situace v různých kulisách opakovala ještě několikrát, začala jsem propadat zoufalství. Na úřadu práce pro mě žádnou nabídku po celou dobu neměli. Jen jsem tam každý měsíc vystála frontu, „moje“ poradkyně si pokaždé povzdechla, že je jí líto, … „ale po padesátce je to problém…“ a já jsem odešla domů.

Byla jsem doma osmý měsíc, podpora měla brzy končit. Co pak budu dělat? Vždyť do důchodu mám ještě víc než deset let? Nemohla jsem spát, propadala jsme náhlé plačtivosti, jídlo jsem do sebe do slova soukala bez chuti. Kačenka s Terezkou, moje dcery, mě donutily jít k doktorovi. Předepsal mi antidepresiva.

Měla jsem štěstí

„Mami, kamarádka rozjíždí e-shop a hledá někoho, kdo by vyřizoval objednávky,“ volala mi Kačenka. „Vysvětlila jsem jí, že budeš úplně nejlepší!“ smála se. Byla to náhoda. Lucie, to je ta kamarádka, se Kačky ptala, jestli náhodou neví o někom spolehlivém. Nechce přijímat někoho „z ulice“, musí to být na doporučení.

Měla jsem štěstí. Lucie je moc fajn, e-shop se docela rozbíhá. Peníze sice nemám moc velké, ale lepší než podpora. Hlavně ale zase jsem pro někoho užitečná. A antidepresiva už neberu!

Jen si pořád kladu otázku: jak dlouho ještě bude trvat, než si zaměstnavatelé uvědomí, že my staří nepatříme do starého železa?