Čas jen pro mě

Se stárnoucím manželem bývá trochu kříž, ale protože ho za ta léta znám jako svoje boty, vím, co a jak na něj platí. Ovšem můj bratr Pavel („starý mládenec“), to je jiné kafe. S mým mužem jsou stejný ročník, oběma se překulila pětapadesátka. Jenže bratr se jí málem nedožil. Proč? No to je jasné! Chlap bez ženy, to je jako kaktus bez vody. Žije, žije, nic nepotřebuje, všechno zvládá, a pak bác – uschne a sesype se.

Proti ženským Pavel nikdy nic neměl, ba naopak. Lítal jak motýl Emanuel „z kytky na kytku“, protože každá voněla jinak krásně, a co by snad mohlo chybět jedné, měla dozajista druhá. Vybíral, přebíral, až si zvykl na svoji útulnou staromládeneckou „noru“, v níž mu žádná panička nemluvila do toho co, jak a kdy má udělat… a zůstal sám.

Kaktusový ráj narušily kytky ženského rodu

Ten kaktus jsem zmínila záměrně. Bratr je totiž pěstoval. No pěstoval? Bylo to jediné, co u něj doma přežívalo. Možná mu ti zelenošedí vousáči byli blízcí – připomínali mu jeho samého. „Vali,“ zaskočil mě bratrův podivně natěšený hlas v mobilu, „mám pro tebe novinu.“ „Pavle, že by ses konečně usadil? No i chlapi po padesátce se ženěj, jen abys…“ - „Kušuj!“ – „Nenaletěl.“ (Dovětek už jsem spolkla.) „Ženského rodu to je, abys byla spokojená,“ smál se, „saintpaulia čili africká fialka. Vím, že ty moje „pichláče“, jak je degraduješ, moc nemusíš. Ale tohle je něco!“

A měl pravdu. Na Pavlově parapetu trůnily tři bohatě kvetoucí květináče. „Mužský a kytky?“ říkala jsem si v duchu, „ten brácha musí být skrytý romantik. Anebo? Dřív se „lovily“ ženské na sbírky motýlů. Že by on přesedlal na kytky?“

Pavel měl doslova „na kahánku“

Následujících pár měsíců jsme o sobě moc nevěděli. „Neozývá se, nic nepotřebuje,“ bylo mi jasné. Pak mi volal neosobní hlas z nemocnice: „Leží u nás vás bratr, jste jediná příbuzná… těžký zápal plic.“ Letěla jsem hned za ním. Místo mužského jako hora tam ležela třasořitka s našedlou pletí, jen ty vousy mu rašily jako těm jeho „ostnáčům“. „Kytky,“ blesklo mi hlavou, „čert je vem,“ odehnala jsem tu v té chvíli naprosto nemístnou myšlenku. K zápalu plic se přidaly ještě komplikace. Pavel chřadl. Když jsem se konečně přinutila zajít k němu domů (vybrat schránku a zalít tu jeho sbírku), kaktusům bylo očividně fuk, že tam jejich pěstitel není. Zato fialky… zplihlé listy jim bezvládně visely přes květináče dolů. Bylo mi jasné, že po něm netesknily, ale… saintpaulia. „Svatý Pavel (nebo Pavla)…, probůh,“ nejsem věřící, „něco nepopsatelného mě přinutilo k tomu, že jsem z květináčů uštípla poslední vnitřní lístky, držící se zuby nehty života, a doma je posadila do manželových štamprlat s vodou.

Rekonvalescentovy tajnosti

Pavel na tom byl hodně špatně. Den po dni, kdy lístečky začínaly pouštět kořínky, se jakoby nadechoval i on. Desítky bílých nitek ve vodě hledaly oporu. Zasadila jsem je do země a… bratr se posadil. Jen co začaly „z podzemí“ vykukovat nové lístečky, Pavel už chodil po pokoji. Po propuštění z nemocnice si postavil hlavu a chtěl k sobě domů. „To ani náhodou!“ Se mnou nehnul. Ještě čtrnáct dní jsem rekonvalescenta opečovávala u nás. Každou chvilku mu cinkla esemeska a on, jako buberťák otočený ke zdi, na ni odpovídal.

Mám teď moc prima „skorošvagrovou“

Když to jednou po obědě zalomil, nabíral síly a pochrupával, cinklo to znova. Nedalo mi to. Vím, že se to nedělá, ale… koukla jsem se. „Umírala jsem strachy. Nepustili mě k tobě, nic mi neřekli. Nejsem příbuzná. Tvoje Pavlína.“ „Ták,“ musela jsem se posadit, a přece je v tom ženská! Chlapisko jedno.“ Odtud budou nejspíš ty fialky (saintpauline).

„Kdys mi o ní chtěl říct?“ spustila jsem, jen co otevřel oči a ťukala na jeho mobil. „Nejsi moje matka,“ vystrčil bodliny jako ty jeho kaktusy, ale zároveň mu spadl kámen ze srdce.

Ještě ten den jsme paní Pavlínu pozvali k nám. Je to normální, prima ženská s už odrostlými dětmi. S klidným svědomím jsem pak mohla Pavla poslat domů, poznala jsem, že o něj bude dobře postaráno.

Od té doby uběhly dva roky. Ti dva dnes žijí spolu a já mám fajn „skorošvagrovou“. O svatbě zatím nemluví, ale ta přece není vůbec důležitá. Hlavně, že našli (byť v pozdějším věku) jeden druhého. Fialky od Pavlíny mám doma už i já.