Čas jen pro mě

„Mami,“ chci ti představit (trochu nerozhodně přešlapoval na prahu), „no ehm, víš, to je Emma.“ Vypadlo konečně z mého syna Honzy. Kolem ramen držel jako v obranném gestu štíhlou blondýnku. Tančící jiskřičky v jeho očích mi připomněly Vánoce před mnoha lety, kdy si pod stromečkem rozbalil svůj první mobil. Vyzařovalo z něj štěstí. Polkla jsem na sucho a v hlavě mi zablikal alarm: „A je to tady! Žena, které předám žezlo starostí a lásky o mého ‚chlapečka‘. Bude ho mít tak ráda jako já?“ Trochu rozpačitě jsem jí podala ruku. Široce se usmála. „Huš,“ zahnala jsem poplašné myšlenky snad každé milující mámy, jejíž syn si čechrá peříčka a pokouší se vyletět z hnízda.  

Manžel jako vyměněný

Na seznamovací večeři jsem se dozvěděla, že Emma v našem městě studuje. (Co konkrétně, to mi jaksi uniklo, nebo se to nějak zamluvilo.) S Honzou se poznali v prodejně rychlého občerstvení, kde slečna brigádničí. „Musím si něco vydělat. Nemůžu přece pořád viset mámě na krku.“ Vysvětlila nám dospěle, a přiznám, tím si mě zpočátku získala.

Víc „vyzvědět“ jsem už ale neměla šanci, neboť si vzal slovo můj jinak mlčenlivý muž Ruda. Doma za celý den pronese maximálně tak „dobré ráno“, „jdu do práce“ a „dobrou noc“. Po dvacetiletém manželství dokáže promlčet celé víkendy a na moje otázky většinou broukne: „Ehm,“ což musím dodatečně dešifrovat, myslí-li tím ano nebo ne. Teď se ale jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v šarmantního společníka. Hýřil příhodami z mládí, což slečnu Emmu jistě „velmi zajímalo“, ale tvářila se napjatě. Když můj nositel „bobříka mlčení“ vyrukoval s vtipy, o nich jsem vůbec netušila, že je umí vyprávět, šla jsem postavit na kafe a mladé z jejich první audience u rodičů propustila.

„Nač zbytečně utrácet za kolej?“ nadhodil za pár dní Honza a Emma se k nám přestěhovala. „Alespoň se líp poznáme a budeme na ty ‚naše‘ chlapy dvě,“ objala jsem ji kolem ramen a pozvala do svého „království“. Dceru jsem si vždycky přála.

Komunikativní slečna

Týden na to se z koupelny ozývalo bušení, Ruda si vesele pískal a celý byt byl pokrytý prachem z omítky. Vběhla jsem tam… vana už byla odmontovaná a manžel odsekával dlaždičky. „Proboha, co děláš?“ – „Emmě se nelíbila naše stará koupelna.“ – „Emmě?!“ – „Co kdybys mi o tom alespoň řekl?“ - „Tys přece taky chtěla sprcháč?“ - „Ano, ale před pěti lety a podle tebe to byla zbytečnost.“ – „Vendy,“ zamračil se, „nebuď malicherná.“

Mladí odjeli na víkend na hory. Když jsem v neděli večer konečně všechno vyluxovala, vytřela a umyla, otevřely se dveře a Emma vykřikla nadšeně: „Rudo, ty jsi boží!“ Tak oni už si s mužem tykají? Trochu mě to zaskočilo. Jakýkoliv její nápad byl v zápětí zrealizován. Manžel si s nastávající snachou měli stále o čem povídat. Byl jako vyměněný, ale dusno mezi námi by se dalo krájet. „Rudo, brzdi, je to Honzova holka a ty se před ní naparuješ jako krocan.“ „No, snad bys nežárlila?“

Další sobotu si vyjeli na in-linech. „Rudo, půjčila jsem je i pro tebe,“ podávala mu boty s kolečky. „Nikdy jsi na tom…,“ Ruda mě poplácal po zádech, „nestál,“ řekla jsem už k zavřeným dveřím. Odpoledne přikulhal se silničním lišejem po celé noze. Odřeniny jsem mu vymývala v nové koupelně. Mlčel jako indián.

„Honzo, jste s Emmou OK?“ uhodila jsem na syna. „Mami, Emma je prostě komunikativní.“ To tedy doopravdy byla. Pár měsíců na to se od nás odstěhovala. Okouzlil ji totiž rozvedený podnikatel ve věku mého muže.

 „Stejně bys byla hrozná tchyně!“ utrousili dvojhlasně moji chlapi, jako bych za to, že odešla, mohla já, a Ruda se opět uzavřel do své bezpečné ulity.