Čas jen pro mě

„Ach synku, syynkůůů, doma-li jsi?“ zpíval novopečený otec Pavel a hlasitě si krknul. „Fuj, ty smrdíš,“ podepřela jsem vrávorajícího manžela a nasměrovala ho na pohovku. Zvedla jsem Tomáška, přiložila si ho k prsu a on slastně dumlal jako malé koťátko. Idylka. Podržela jsem malého, aby si po baště odříhnul. „Krk,“ vykulil oči. Usmála jsem se. Malý a velký, a tak stejní. Tu první opičku jsem Pavlovi pochopitelně odpustila. Slavil příchod syna.

Dárek nad dárky

V předsíni stála rozcupovaná papírová krabice se zbytky nápisu „Dárek“. Vedle ní louže jako zahradní jezírko a… za ní trhalo kousky lepenky štěně. „No, Pavle!“ zvedl se mi hned adrenalin, „za porod ženský dostávají šperk nebo něco pěkného na památku, ale čokla…?“ Bylo mi do breku: „Jako bys nevěděl, že se psů bojím.“ „Koukni, jaký je to moula. Vždyť je jako plyšák, poroste s Tomíkem,“ vzal mě za ramena Pavel, „a pak do baráku pes patří,“ dodal.

‚Domácí Itálie‘

S labradorkou Astou jsem se sžívala velmi opatrně. Utírala jsem loužičky, metla hromady chlupů a obě jsme cítily, že mezi námi dvěma jen tak láska nepokvete. Tolerovaly jsme se.

Od Tomíkových křtin uběhly čtyři roky. Náš dům byl stále ve stádiu rekonstrukce, ale Pavel běhal po melouchách všude kolem. ‚Hlasité výměny názorů‘ byly u nás čím dál tím častější. „Mám toho dost,“ došla mi jeden večer trpělivost. „Prásk!“ mrskla jsem mísou s kynutým těstem o zeď. Nadýchaný bochánek se přilepil na zeď a pomalu se valil po tapetě dolů. Začala mela. „Ty náno!“ vykřikl Pavel. „Astííí,“ Tomášek couval po zadečku pod stůl a pevně svíral plnou hrst chlupů. „Nech toho, nebo se vytočím,“ vystartoval manžel. „Mlč, mlč! Nebo…“ „Nebo co, ty hrdino.“ „Kroť se!“ Pavel zaťal pěsti, zbrunátněl a práskl za sebou dveřmi. S hlavou na stole jsem se rozbrečela.

Blbá nálada

Asta vylezla opatrně ze skrýše a vystrašený Tomík za ní. Pes se mi jemně otřel o lýtko. „Kuš, potvoro,“ vylila jsem si zlost alespoň na ní, „padej ven.“ Vystrčila jsem ji na zahradu. Tomík se mě držel jako klíště. Téměř násilím jsem ho ze sebe sundala a položila do postýlky. Na mazlení jsem tedy opravdu neměla náladu.

Tomáškovo řešení

Den na to jsme se při obědě opět ‚chytli‘. To, co následovalo, jsem se dozvěděla ale až následující ráno, kdy jsem byla strachy bez sebe a nějaké malicherné hádky mi byly naprosto ukradené.

Tomášek si utřel kapající slzičku, obul modré bačkorky a potichoučku stiskl kliku. Ještě daleko za brankou slyšel ‚domácí‘ hromobití. Cesta se klikatila kolem pole k lesu. „Křičí na sebe, protože je zlobím,“ držel se Astina kožíšku, „víš, já nechci, ale to zlobí samo. Když tam nebudu, budou na sebe hodní,“ zhluboka vzdychl. Šeřilo se. Rozhlédl se kolem sebe, ale všude se táhly temné stíny. Dostal strach.

Tma a divné zvuky

Stulil se pod mohutný dub do klubíčka, roztřásl se a skotačící Asta se k němu přitulila. Ručičky zavrtal do jemných chloupků na jejím bříšku a hlavičku jí zabořil do krku. Padla tma a on vyčerpáním usnul. Tou dobou už byla celá ves na nohou. Sousedé žhavili mobily, utvořili rojnici a s baterkami pročesávali okolí. O mě se pokoušely mdloby. Kolem jedné v noci přijeli i myslivci z vedlejší vsi. Polykala jsem prášky na uklidnění.

Modrá bačkorka

Muži v zeleném si vytyčovali trasu. Psi nervózně štěkali. Větřili lov. Ovčák Rex, ohař Ben a jezevčík Satan vyrazili. U hasičské nádrže našli modrou bačkorku. Tady se udělalo zle i Pavlovi. „Tak to je konec.“ Psi ale vystřelili vpřed a z lesa byl slyšet strašný řev a kňučení. „Rex, Ben, Satan!“ stačil jediný povel a klubko psů se rozmotalo. Z Asty crčela krev a za ní se krčil vystrašený Tomík. Fena ho bránila vlastním tělem. „Já už budu hodný,“ fňukal, „už na sebe nemusíte křičet.“ „Tys nám dal, ty… špunte,“ Pavlovi se třásl hlas,“ a zvedl syna do náruče. Poprvé v životě jsem viděla manžela brečet. „Dyť my se máme rádi.“

Štěstí ve čtyřech

Dvacet stehů na krku a antiobiotika postavily Astu brzy na nohy. Její obětavost dnes připomíná nejen natržené ucho, které nosí hrdě vztyčené jako medaili, ale především její čestné místo v rodině, a hlavně v mém srdci. V době rekonvalescence jsem jí podstrojovala samé lahůdky. Vysloužila si právo ležet na pohovce, kam se dříve nesměla ani přiblížit. A Tom? Tajné úkryty, kam se schovával spolu s Astou, už nepotřebuje. Vysvětlili jsme mu, že se máme rádi, a hlavně, že je náš největší poklad. To, že si občas ‚vjedeme do vlasů‘, není nic vážného.

A perlička nakonec. Asta čeká štěňata. Ovšem s kým? To bude překvapení. Pelíšek pro malé pejsky už je přichystaný. Slíbila jsem Tomovi, že si jedno ‚psí‘ miminko necháme. Těšíme se na něj všichni tři. Vlastně, počítáme-li i Astu, čtyři.