Čas jen pro mě

„Ach jo,“ vzdychla jsem, popotáhla a zvlhlýma očima pozorovala pomalu plynoucí tok řeky. Široko daleko kolem ani náznak života. Úplná paralela s mým manželstvím. Co v něm teď prožívám? Nudu nebo prázdnotu? Syn „vyletěl“ z hnízda a my dva… Nejspíš jsme si už dávno všechno řekli. Jsme jeden vedle druhého jako stůl a židle, které sice patří k sobě, ale mohou existovat i bez sebe. Nezávisle.

„Fuj,“ oklepala jsem se. To studené slovo do partnerství nepatří.

Tohle už nedám

„Fúúú, fu,“ hlasitě jsem si vydechla, abych ze sebe dostala ten vnitřní přetlak. „Co tady fučíš jako meluzína v komíně?“ dřepnul si vedle mě z vysoka Standa. „Nebul,“ prsty mi rozcuchal pěšinku, „když nejde o život, jde o h…“ Šikmo hodil placák do vody. „Žbluňk.“ Místo žabky skákající po hladině letěl přímo ke dnu. Usmála jsem se: „Už ti to nejde jako za mlada.“ „Cože?!“ vyskočil manželův bývalý spolužák a náš rodinný přítel. (Jindrovi byl na svatbě za svědka, stejně jako můj muž jemu.) Nasbíral plnou hrst kamenů a „rosničky“ skákaly po hladině jedna za druhou. Já jsem se s vyplazeným jazykem pokoušela o totéž. „Kdepak, to nedám,“ pokrčila jsem bezmocně rameny. „Co ty poraženecký řeči,“ stoupl si za mě, chytil mě za ruku a šup… voda se čeřila jedna radost.

Zápor na dvě

S každým odhozeným kamínkem jsem se cítila volněji. O čem jsme tehdy spolu mluvili, si vůbec nepamatuji, ale myšlenky se hrnuly jako vodopád. Do chaty, (každou dovolenou jsme si pronajímali společně jinou – se dvěma ložnicemi), jsme se vraceli před setměním. Standa byl svlečený do půl těla, protože jeho košile byla plná hřibů a křemenáčů, které jsme cestou našli. Naše druhé polovičky, Jindra se Šárkou, zvedly oči od rozluštěných křížovek. „Chceš pomoct?“ zeptala se Šárka. „Zápor na dvě,“ odpověděla jsem jí.

Otrava houbami nebo…?

Večer jsme plánovali výlet na zámek. Do půlnoci pak mastili kanastu, při tom se párkrát chytli, urazili, usmířili a tiše zalezli do pelechů. Ráno jsem mazala chleby na cestu. Jindra ležel stočený čelem ke zdi a držel se za břicho. „Nezná houby a motá se do toho…“ Mluvil ke mně (nebo o mně) ve třetí osobě. Vystrašeně jsem zaťukala na kamarády: „Jste v pořádku?“ „Ehm,“ přišel k pootevřeným dveřím Standa, „Šárku...“ Nenechala jsem ho domluvit a chytila se za pusu: „Je jí z těch hub špatně.“ „Kdepak. Něco ji v noci štíplo, má po náladě.“

Dva ležáci

Šárka se došourala k snídani. Jindra zůstal ležet. „Tak a máme po výletě,“ písknul Standa. „Jeďte sami,“ otočila se na mě Šárka od prkýnka, kde si krájela plátek cibule na, pro mě neviditelný, otok. „Hmm,“ zabručel z postele Jindra. „Přežiješ to?“ zeptala jsem se už trochu ironicky Jindry. Místo odpovědi mě odmávnul jako dotěrnou mouchu.

Labyrint

S trochu černým svědomím jsem nasedla ke Standovi do auta. Špatné myšlenky mě ale nehlodaly moc dlouho. Rozplynuly se hned v prvním zahradním labyrintu. Na zámku Loučeň v labyrintáriu s několika bludišti jsem byla poprvé v životě. V ten moment jsem se vůbec necítila na svou padesátku na krku. Bylo mi… no prostě báječně. Standa se mi svěřil, že ho celý život mrzelo, že nemají děti. Sondoval, co dělá náš „malý“ Jaroušek. (No malý, tehdy mu bylo už třicet.) Já vyprávěla o své touze poznat víc krásných míst v Čechách na a Moravě: „S Jindrou jsme byli na Jadranu i v Řecku, ale tady to skoro neznám.“

Šok za oknem

Našim „marodům“ jsme vezli spoustu fotek. Šárce čokoládu jako bolestné a Jindrovi na rozbouřený žaludek raději jen suchý rohlík. Zaparkovali jsme dole na cestě a nenápadně, že na ně vybafneme, jsme se plížili k chatě. Televize hrála na plné pecky. „Nějaká vědomostní soutěž,“ špitla jsem ke Standovi, „ty Jindra hltá.“ Natáhla jsem se na špičky k oknu a… před řvoucí obrazovkou seděli vedle sebe, jako vlaštovky na drátě, naše polovičky. Jindra hladil Šárce koleno a druhou rukou jí žmoulal ucho! Koukal ne na hlasatele, ale kamarádce do očí a mluvil. Můj nemluva, z něhož dostat slovo, bylo často nad moje síly, povídal.

Rodinná výměna

Nevěřícně jsem drcla čelem o sklo. Žuchnutí ty dvě hrdličky probralo. Standa zachoval ledový klid, jen šťouchnul do talíře s míchanými vajíčky. „To divadlo s bolestí břicha sis mohl nechat od cesty. Vždycky jsme spolu mluvili na rovinu.“

Hned ten den jsme se oba páry sbalily a odjely. Doma panovalo ještě větší ticho než dřív. Po půl roce jsme se rozhodli. Já jsem uvolnila místo Šárce a nastěhovala se ke Standovi. Zpočátku to bylo hodně divné, ale nové.

Dnes už tak žijeme třetí rok. Zakopali jsme válečnou sekeru a naše nová partnerství mají stále ještě co objevovat. Jen společné dovolené už (nebo zatím?) nepěstujeme.