Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství
Pixabay
Příběhy ze života

Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

datum: 20. 7. 2019 0:03 autor: podle příběhu Táni K. napsala Lada Sychrovská
Pár desítek společně prožitých let a láska, zájem jeden o druhého či jen obyčejná potřeba ‚být spolu‘ se z manželství vypaří jako pára nad hrncem. Dá se tak žít dál?

„Ach jo,“ vzdychla jsem, popotáhla a zvlhlýma očima pozorovala pomalu plynoucí tok řeky. Široko daleko kolem ani náznak života. Úplná paralela s mým manželstvím. Co v něm teď prožívám? Nudu nebo prázdnotu? Syn „vyletěl“ z hnízda a my dva… Nejspíš jsme si už dávno všechno řekli. Jsme jeden vedle druhého jako stůl a židle, které sice patří k sobě, ale mohou existovat i bez sebe. Nezávisle.

„Fuj,“ oklepala jsem se. To studené slovo do partnerství nepatří.

Tohle už nedám

„Fúúú, fu,“ hlasitě jsem si vydechla, abych ze sebe dostala ten vnitřní přetlak. „Co tady fučíš jako meluzína v komíně?“ dřepnul si vedle mě z vysoka Standa. „Nebul,“ prsty mi rozcuchal pěšinku, „když nejde o život, jde o h…“ Šikmo hodil placák do vody. „Žbluňk.“ Místo žabky skákající po hladině letěl přímo ke dnu. Usmála jsem se: „Už ti to nejde jako za mlada.“ „Cože?!“ vyskočil manželův bývalý spolužák a náš rodinný přítel. (Jindrovi byl na svatbě za svědka, stejně jako můj muž jemu.) Nasbíral plnou hrst kamenů a „rosničky“ skákaly po hladině jedna za druhou. Já jsem se s vyplazeným jazykem pokoušela o totéž. „Kdepak, to nedám,“ pokrčila jsem bezmocně rameny. „Co ty poraženecký řeči,“ stoupl si za mě, chytil mě za ruku a šup… voda se čeřila jedna radost.

Zápor na dvě

S každým odhozeným kamínkem jsem se cítila volněji. O čem jsme tehdy spolu mluvili, si vůbec nepamatuji, ale myšlenky se hrnuly jako vodopád. Do chaty, (každou dovolenou jsme si pronajímali společně jinou – se dvěma ložnicemi), jsme se vraceli před setměním. Standa byl svlečený do půl těla, protože jeho košile byla plná hřibů a křemenáčů, které jsme cestou našli. Naše druhé polovičky, Jindra se Šárkou, zvedly oči od rozluštěných křížovek. „Chceš pomoct?“ zeptala se Šárka. „Zápor na dvě,“ odpověděla jsem jí.

Otrava houbami nebo…?

Večer jsme plánovali výlet na zámek. Do půlnoci pak mastili kanastu, při tom se párkrát chytli, urazili, usmířili a tiše zalezli do pelechů. Ráno jsem mazala chleby na cestu. Jindra ležel stočený čelem ke zdi a držel se za břicho. „Nezná houby a motá se do toho…“ Mluvil ke mně (nebo o mně) ve třetí osobě. Vystrašeně jsem zaťukala na kamarády: „Jste v pořádku?“ „Ehm,“ přišel k pootevřeným dveřím Standa, „Šárku...“ Nenechala jsem ho domluvit a chytila se za pusu: „Je jí z těch hub špatně.“ „Kdepak. Něco ji v noci štíplo, má po náladě.“

Dva ležáci

Šárka se došourala k snídani. Jindra zůstal ležet. „Tak a máme po výletě,“ písknul Standa. „Jeďte sami,“ otočila se na mě Šárka od prkýnka, kde si krájela plátek cibule na, pro mě neviditelný, otok. „Hmm,“ zabručel z postele Jindra. „Přežiješ to?“ zeptala jsem se už trochu ironicky Jindry. Místo odpovědi mě odmávnul jako dotěrnou mouchu.

Labyrint

S trochu černým svědomím jsem nasedla ke Standovi do auta. Špatné myšlenky mě ale nehlodaly moc dlouho. Rozplynuly se hned v prvním zahradním labyrintu. Na zámku Loučeň v labyrintáriu s několika bludišti jsem byla poprvé v životě. V ten moment jsem se vůbec necítila na svou padesátku na krku. Bylo mi… no prostě báječně. Standa se mi svěřil, že ho celý život mrzelo, že nemají děti. Sondoval, co dělá náš „malý“ Jaroušek. (No malý, tehdy mu bylo už třicet.) Já vyprávěla o své touze poznat víc krásných míst v Čechách na a Moravě: „S Jindrou jsme byli na Jadranu i v Řecku, ale tady to skoro neznám.“

Šok za oknem

Našim „marodům“ jsme vezli spoustu fotek. Šárce čokoládu jako bolestné a Jindrovi na rozbouřený žaludek raději jen suchý rohlík. Zaparkovali jsme dole na cestě a nenápadně, že na ně vybafneme, jsme se plížili k chatě. Televize hrála na plné pecky. „Nějaká vědomostní soutěž,“ špitla jsem ke Standovi, „ty Jindra hltá.“ Natáhla jsem se na špičky k oknu a… před řvoucí obrazovkou seděli vedle sebe, jako vlaštovky na drátě, naše polovičky. Jindra hladil Šárce koleno a druhou rukou jí žmoulal ucho! Koukal ne na hlasatele, ale kamarádce do očí a mluvil. Můj nemluva, z něhož dostat slovo, bylo často nad moje síly, povídal.

Rodinná výměna

Nevěřícně jsem drcla čelem o sklo. Žuchnutí ty dvě hrdličky probralo. Standa zachoval ledový klid, jen šťouchnul do talíře s míchanými vajíčky. „To divadlo s bolestí břicha sis mohl nechat od cesty. Vždycky jsme spolu mluvili na rovinu.“

Hned ten den jsme se oba páry sbalily a odjely. Doma panovalo ještě větší ticho než dřív. Po půl roce jsme se rozhodli. Já jsem uvolnila místo Šárce a nastěhovala se ke Standovi. Zpočátku to bylo hodně divné, ale nové.

Dnes už tak žijeme třetí rok. Zakopali jsme válečnou sekeru a naše nová partnerství mají stále ještě co objevovat. Jen společné dovolené už (nebo zatím?) nepěstujeme.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Autor: podle příběhu Marie A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 7. 2021 0:05

Kolem mé dcery upletl pavučinu a drží ji v ní. Vztah s dětmi vyměnila za psychopatického muže.

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Autor: podle příběhu Petry J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 7. 2021 0:05

Příběh nemocné dvanáctileté Natálky je opravdu silný. Do dvou let působila jako zdravé dítě, avšak…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 7. 2021 0:05

Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Autor: podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová, Datum: 17. 7. 2021 0:05

Některá zvířata mají zvláštní dar. Umí předvídat. Taková varování bychom neměli brát na lehkou váhu…

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Autor: podle příběhu Milady J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 7. 2021 0:05

Někdy mi připadalo, že žiju snad v 19. století. Copak se dá pochopit, že na první pohled normální a…

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Autor: podle příběhu čtenářky Věry S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 7. 2021 0:05

„Babi, babi, no tak se podívej, to je jsem já, Pavlína, a to je tvoje pravnučka!“ Pomalu otvírám…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 7. 2021 0:05

Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Olgy (56): Bigamista

Příběh Olgy (56): Bigamista

Autor: podle příběhu Olgy J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 7. 2021 0:05

Delší dobu jsem tušila, že se něco děje. Pak zapomněl zavřít mailovou schránku a bylo to jasné.…

Tip šéfredaktorky

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

17. 7. 2021 0:05 autor podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová