Příběh Slávky (62): Ztratila jsem brýle a našla lásku

Vycházky do supermarketu

Je mi dvaašedesát let a už šest let jsem vdova. Syn se odstěhoval s rodinou do zahraničí, takže si občas připadám jako poslední obyvatelka svého bytu. Abych nezvlčela, chodím mezi lidi. Třeba do supermarketu. Tam je totiž vždycky živo a člověk má alespoň pocit, že je součástí civilizace.

Jedno úterní odpoledne jsem vyrazila na běžný nákup. Nic zvláštního. Mléko, rohlíky, šunka, kočičí kapsičky pro sousedčinu Micku, kterou občas hlídám. Brýle jsem měla samozřejmě na nose, protože bez nich nerozeznám cenovku od jízdního řádu.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lindy (41): Život podle plánu se vymkl kontrole

Spadly brýle!

U regálu s jogurty jsem se sklonila pro akční vanilkový kelímek. Když jsem se narovnala, brýle byly pryč. Sáhla jsem si na nos. Nic. Do vlasů. Nic. Na krk. Nic.

„No výborně,“ zamumlala jsem. „Tak teď jsem slepá a ještě k tomu sama.“

Začala jsem pátrat. Nejdřív důstojně. Pak méně důstojně. Nakonec jsem po čtyřech prohlížela podlahu mezi jogurty a kefíry.

„Hledáte kontaktní čočku?“ zeptala se mě mladá prodavačka. – „Ne, celé brýle.“ – „Aha.“ Podívala se na mě pohledem, který jasně říkal, že takový případ ještě nezažila.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Simony (45): Láska jako z červené knihovny

Svět se proměnil v impresionistický obraz

Bez brýlí se svět proměnil v impresionistický obraz. Všechno bylo rozmazané. Uviděla jsem na zemi něco tmavého. „Mám vás!“ zvolala jsem vítězoslavně. Ukázalo se, že jsem právě zvedla sušenou švestku. O pár minut později jsem oslovila pána v modré bundě.

„Promiňte, neviděl jste moje brýle?“ – „Já tady pracuji jako revizní technik klimatizace,“ odpověděl překvapeně. – „Tak nic.“

Pak jsem začala sledovat cosi, co jsem považovala za nákupní vozík. Po několika metrech se ukázalo, že je to malý chlapeček v zelené bundě.

Jeho maminka mě sledovala s výrazem, jako bych plánovala únos. „Nebojte se,“ vysvětlovala jsem. „Jen špatně vidím.“ – „To vidím taky,“ odpověděla suše.

Pivní karambol

Po dvaceti minutách hledání jsem byla zoufalá. Rozhodla jsem se dojít k informacím. Jenže bez brýlí jsem špatně odhadla vzdálenost.

A tehdy se to stalo. Narazila jsem plnou silou do nějakého muže. Ten, jak jsem později zjistila, právě vyšel od pokladny se zaplaceným nákupem.

Ozvalo se zadunění, zaklení a následně zvuk, který každý milovník piva pozná i ze spaní. Křach! Pak ještě jednou. Křach!

Z tašky neznámého vypadly dvě lahve piva a roztříštily se na podlaze.

„Ježíšmarjá!“ vyhrkla jsem. – „Tak abych si šel koupit nové!“ povzdechl si muž. – „Moc se omlouvám! Já vás vůbec neviděla!“ – „To já taky nečekal, že mě někdo přepadne mezi pečivem a drogerií.“

Tip na knihu

Od autorky úspěšného románu Chalupa. Příběhy jedné rodiny i dalších lidí z pomezí Karpat se zdánlivě odvíjejí nezávisle na sobě, ale postupně se odkrývá propletenec mezilidských vztahů s téměř detektivní zápletkou. V jednom domě se znovu potkávají sourozenci Magda a Petr, jejich matka Barbora a lidé z vesnice i nedalekého města. Na povrch vyplouvají skrytá zranění – ztráta dítěte, domácí násilí, vina i touha po vykoupení. Autorka nás retrospektivně provádí osudy jednotlivých postav, skládá střípky milostných i rodinných vztahů až k tragické události, která stála na počátku příběhu a trvale ovlivnila životy hrdinů knihy, a ukazuje, jak obtížné je vymanit se z rodinného i společenského tlaku. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Konverzace nad rozlitým pivem

Naštěstí se usmíval. „Ztratila jsem brýle,“ vysvětlovala jsem provinile. – „Aha. Takže jste do mě nenarazila schválně?“ – „V mém věku už nepronásleduji cizí muže mezi regály.“ – „Škoda,“ odpověděl.

Zasmála jsem se. Personál mezitím uklízel pivní katastrofu a my stáli vedle sebe jako dva školáci před ředitelnou.

„Jmenuji se Richard,“ představil se. – „Slávka.“ – „Těší mě. A co kdybych vám pomohl najít ty brýle? Když už jste mi zničila večeři.“ – „Vy pijete k večeři dvě piva?“ – „Jsem rozvedený. Někdy i tři.“

Konečně jsem ho neviděla rozmazaného

Vyrazili jsme na pátrání. Po deseti minutách Richard vítězoslavně ukázal pod regál se sýry. „Nejsou tohle ony?“ Byly.

Nasadila jsem si je a svět se okamžitě zaostřil. První, co jsem uviděla, byl Richard. Vysoký, sympatický muž s šedivými vlasy a laskavýma očima. A najednou mě napadlo, že jsem vlastně ráda, že jsem do něj narazila.

„Tak už vidíte?“ zeptal se. – „Ano.“ – „A jsem hezčí, nebo horší, než jste si představovala?“ – „O něco hezčí.“ – „Výborně. Tak to bychom mohli oslavit.“ – „Rozbitým pivem?“ – „Třeba kávou.“

Souhlasila jsem.

Společný podzim života

Káva se protáhla na dvě hodiny. Dozvěděla jsem se, že Richardovi je také dvaašedesát, že je už několik let rozvedený, miluje turistiku a neumí vařit nic složitějšího než vajíčka.

Já mu zase přiznala, že občas mluvím s pokojovými rostlinami. „To je v pořádku,“ řekl. „Já mluvím s televizí.“

Od té doby jsme se vídali častěji. Dnes se tomu smějeme. Když se nás někdo zeptá, jak jsme se seznámili, Richard vždycky odpoví: „Slávka mě sbalila v supermarketu.“ – A já dodám: „Kdybych tenkrát neztratila brýle, nikdy bych ho nenašla.“

A je zvláštní, že právě ve chvíli, kdy jsem neviděla vůbec nic, jsem najednou uviděla budoucnost mnohem jasněji než kdy dřív.