Čas jen pro mě

„Tak na nás!“ líbnul mě Zbyněk na tvář (jako nějakou blízkou známou). Přiťukli jsme si skleničkami a on dál sledoval s nohama na konferenčním stolku televizní zprávy. „Na zdraví,“ špitla jsem se staženým krkem. Takhle jsem si tedy dvacáté výročí naší svatby nepředstavovala. Nevnímala jsem nějaké přestřelky na obrazovce, i když těm aktérům někde v Sýrii muselo být daleko hůř než mě.

Dvacáté alias porcelánové výročí svatby

‚Porcelánové výročí‘ to už samo o sobě značí, že je křehké. Žádný ‚snový‘ dárek v podobě nových talířů, jak rádoby vtipně nabádají názvy svatebních výročí. Kdepak! V našem vztahu jsem si v poslední době připadala spíš jako ‚slon v porcelánu‘.

Zbyněk mi občas přes den nezvedl mobil, začal chodit ‚prý‘ s kamarády do hospůdky a k padesátinám si koupil nové horské kolo. „Myslí na sebe, to už na něj padla druhá míza, chce to trpělivost a pevné nervy,“ svěřovaly se mi kolegyně v práci a popisovaly mi ‚úlety‘ a ‚zálety‘ jejich druhých poloviček.

Dárek pro manžela

„Tak tohle u nás nehrozí,“ uklidňovala jsem se zpočátku. Zbyněk je tak trochu suchar, realista a škudlil. Kdyby měl obletovat ‚dvacítku‘ a ‚lovit ji‘ na nějakou romantiku, udělal by se mu na jazyku uzel. I když, co já vlastně vím, co ty singl slečny dnes chtějí.

Na naše výročí jsem plánovala, že ho překvapím malým dárkem. V prosklené kóji velkého obchodního domu jsem pro něj vybírala originál – ručně malovanou kravatu s motivem kytary, na kterou dodnes rád brnká. „Aby cítil, že mě má pořád na krku,“ hřál mě na duši ten vtip.

A je to tady… milenka!

V tom jsem zaslechla povědomý smích. Nasadila jsem si brýle, abych lépe ‚zaostřila‘ na dálku a leknutím jsem doslova zkameněla. Za skleněnou přepážkou v mini kavárničce seděl MŮJ Zbyněk?!

Štíhlá brunetka naproti němu na něj obdivuhodně hleděla, (co hleděla – zírala!) a drobným prstíkem se zářivě rudým nehtem mu ukazovala nějaké obrázky. Cosi mu řekla a on razantně kýval hlavou. Pak vytáhl peněženku… Stála jsem na místě jako přibitá. „Tak už jste si vybrala?“ probrala mě do reality prodavaččina otázka. „Ne, ne, promiňte,“ zbledla jsem, koktala a zmateně vycouvala z obchodu.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?

Večer jsem se v koupelně postavila před zrcadlo. Ani jsem mu nemusela klást tu proklatou otázku z pohádky o Sněhurce: Zrcadlo, zrcadlo, pověz… ‚Trochu‘ jsem přibrala. Ta vychrtlá kráska, která dneska odpoledne vrhala na mého muže žhavé pohledy, by se do mě vešla dvakrát. Nikdy jsem nebyla úplná Twiggi, ale Zbyněk vždycky s potěšením říkal, že si má alespoň na co sáhnout. Říkával: „Nejsem přece pes, abych obíral kosti.“ A teď tohle! Najednou jsem si začala spojovat drobné útržky. Nedostupný mobil, pozdní návraty z práce... Manželovo chování přede mnou skládalo jasnou mozaiku – má milenku!

Co tu strašíš?

„Tak to je konec,“ bylo mi do breku, „padesátka na krku a stojím před rozvodem.“ ‚Porcelánové‘ výročí rozbijí naše manželství na tisíc kousků. S opuchlýma očima jsem seděla v tmavé kuchyni a chřoupala jednu křupavou tyčinku za druhou. Jejich slaná chuť mírně přehlušila sůl rozežírající moji duši. Pendlovky odbily druhou noční hodinu a blik… nade mnou se rozsvítila žárovka.

„Proboha, co tu děláš? V noci, po tmě?“ stál nade mnou Zbyněk. „C…co?“ lekla jsem se a nemotorně shrabovala do dlaně drobky. Musel na mě být pohled ‚pro bohy‘. Zmuchlaná, rozcuchaná, olepená a ubrečená.

Já jsem tě s ní viděla!

Zbyněk mi jemně palcem setřel zaschlý zbytek čokolády v koutku pusy. (Sladkým jsem totiž začala. To uklidňuje a hladí po duši.) „Ty,“ dodávala jsem si odvahy, „ty máš milenku,“ vypadlo ze mě, ale do očí jsem se mu podívat nedokázala. „Co je to za kravinu!“ Z něžného doteku přešel k naštvání. „Bál jsem se, že ti něco je a ty na mě vyrukuješ s takovou blbostí.“ Otočil se a šel do ložnice. Chytla jsem ho za pyžamo a s přeskakujícím hlasem mu pověděla, čeho jsem byla svědkem.

Přiznání…

Vykulil na mě oči a podlomila se mu kolena. „Jasně,“ škytla jsem. „Ty, ty…,“ tváře mu hrály všemi barvami, nadechoval se a já podvědomě uhnula. (Čekala jsem snad, že by mě uhodil?) Přisunul se blíž a jednou rukou mě obejmul kolem ramen. „Tak to víš,“ vzdychl, „a mělo to být překvapení.“ Nevěřila jsem svým uším. On to přiznává? „Klára,“ podíval se na hodiny, „už dneska přijde.“ „A to mi říkáš jen tak?“ Zvýšila jsem hlas. „Klid, ty musíš taky všechno zkazit.“ „Proč, Zbyňku, proč?“ Obejmul mě a odvedl do postele. Pochopitelně jsem do rána nezamhouřila oko.

Překvapení snů

„Klára,“ podávala mi ruku ona slečna, s níž jsem Zbyňka viděla. „Můj táta je kolega vašeho manžela a já pracuji v cestovce. Váš muž si u nás objednal ‚dovolenou na míru‘. Prý jste si celý život přála cestu po moři. Vybrali jsme okružní plavbu po Středozemí a Karibiku. Kajuta s výhledem na vodu, několik restaurací, živá hudba… Čtrnáctidenní zážitky se vším všudy,“ předávala mi obálku s lodními lístky a naditou prospekty.

„Tam teprve to naše společné druhé desetiletí pořádně oslavíme,“ líbnul mě opět Zbyněk. A tentokrát mi bylo úplně fuk, že ‚jen‘ na tvář.