Čas jen pro mě

Od malička jsem milovala rychlost a přebytek energie jsem ventilovala sportem. Někdo tomu říkal hyperaktivita, jiný zase radost z pohybu. Pak se to stalo. Jediná vteřina a všechna ta radost vymizela.

Osudná vteřina

Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče. Nic jsem si nepamatovala. Až od rodičů jsem se doslechla, co se vlastně přihodilo. Upadla jsem během řízení do mikrospánku a nabourala do dálničních svodidel.

Až po pár dnech mi lékaři oznámili, že už nikdy nebudu chodit. Nemohla a nechtěla jsem tomu uvěřit. Zhroutil se mi svět. Říkala jsem si: „Holka, vždyť je ti třicet čtyři, rodinu nemáš, zůstaneš sama. Nikdo tě jako vozíčkářku nezaměstná…“ Pomalu jsem začala padat do deprese a nebýt pobytu v lázních, který mi pojišťovna zaplatila, asi bych skončila na antidepresivech.

Lázně místo antidepresiv

Nikdy jsem v Jánských Lázních nebyla, stačilo však prvních pár nádechů čerstvého horského vzduchu a zamilovala jsem si je. Plavání, masáže a rehabilitace mi denně zabraly i několik hodin. Poznala jsem spoustu lidí s podobným osudem a cítila jsem, že mi pobyt pomáhá fyzicky i psychicky. Nejvíc mě asi bavilo individuální cvičení s mým fyzioterapeutem Vaškem. Byl asi stejně starý a vždycky jsme se spolu hodně nasmáli. Jedno odpoledne mě zaskočil dotazem: „Martino, co děláte pro procedurách?“ „No, koukám se v pokoji na filmy nebo jezdím po kolonádě a fotím podzim,“ žblebtla jsem. „A nechtěla byste se podívat někam dál? Třeba na Černou Horu? Zítra mám volno.“ Řekla jsem, že mám jiné plány. Měla jsem strach, že mě někam zve jenom ze solidarity, tak jak to zdraví lidé vůči nemocným často dělávají. Sympatický mi rozhodně byl, ale co by si počal s holkou mrzákem?

Co bude dál?

Další dny bylo mezi mnou a Vaškem velké napětí. Můj odjezd se nezastavitelně blížil a já si uvědomila, že mě doma nic zajímavého nečeká. Snažila jsem se ale tvářit statečně a sama sobě jsem slíbila, že v cvičení budu pokračovat i po odjezdu z lázní. Na posledním cvičení jsem Vaškovi darovala malou bonboniéru. Poděkoval a popřál mi mnoho sil do budoucna. Druhý den jsem se sbalenými kufry čekala před hotelem na taxíka, který mě měl odvézt na nádraží. Babí léto už definitivně ohlásilo své sbohem a předalo žezlo sychravému listopadovému počasí. Začalo krápat. Já bez deštníku a na vozíku. Taxík nikde.

Na sladký život

Naštěstí ale vedle mě přibrzdilo auto a z jeho okénka na mě vykoukl Vašek. „Martino, nepotřebujete někam svést?“ Bála jsem se, že nestihnu vlak, a tak jsem bez váhání přikývla. Jak se o pár okamžiků později ukázalo, zase tak moc jsem pospíchat nemusela. Vlak měl zpoždění. Místo, aby se se mnou můj zachránce rozloučil, svou společností mi krátil čekání. Donesl mi s automatu kávu a z batohu vytáhl mou bonboniéru. „Tak na co si, Martinko, přiťukneme, na sladký život a brzké shledání?“ Vzala jsem si bonbón a s ruměncem v tvářích přikývla.

Od toho dne uplynulo patnáct let, které utekly jak voda. Vašek je tím nejúžasnějším manželem, kterého mi život mohl dát. A třináctiletý Vašík je štěstí, ve které už jsem nedoufala.