
Příběh Šárky (45): Nejsladší modrooké klimakterium
„Vyberu si od vás kartičky zdravotní pojišťovny,“ usmála jsem se na plnou čekárnu nastávajících maminek. Pestrá paleta žen od těch, které sotva odrostly pubertě, až po „zralé“ třicátnice ke mně zvedla oči, a já jsem v nich za ta léta praxe dokázala číst. Plochá bříška některých z nich ještě vůbec nic neprozrazovala, ale jejich pohledy odrážely mozaiku pocitů od rozpaků, strachu, obav až po nadšení a těšení se.
Pokaždé, když doktor vypisoval nový těhotenský průkaz, to byl malý svátek. Cítili jsme se tak trochu slavnostně. A pak, když se nám novopečená maminka přišla pochlubit s miminkem, tetelili jsme se radostí všichni. Pokaždé! I když mi těch kouzelných stvořeníček prošly rukama snad stovky, to moje – před devatenácti lety – bylo (tehdy pochopitelně) nejkrásnější.
Můj maturant
„Ivane, sundej z hlavy ta sluchátka,“ stála jsem nad synem, který pochopitelně nic neslyšel, tak jsem mu je tedy sejmula sama. „Uč se. Tu maturitu za tebe nikdo neudělá.“ „No, mami?“ zvedl oči v sloup, jako když ho otravuju. „Mám na to přece ještě celý půlrok.“ Jasně, Ivánek měl na všechno už od dětství moře času. Sedět, chodit i mluvit začal později než jeho vrstevníci. „Maminko, klid,“ říkali mi v poradně, „je úplně v pořádku. Všechno dožene – až bude chtít.“ A taky ano, jen ten čas „na rozmyšlení“ mu jaksi zůstal. Občas jsem z toho rostla. Zvlášť teď, když ho čekala zkouška dospělosti, přijímačky na vysokou a do toho všeho jsme s manželem zateplovali a rekonstruovali náš dům. Práce jsme měli nad hlavu, nevěděli, kam dřív skočit, ale našeho kliďase to nijak nerozhodilo.
Barák nám jako liána omotalo lešení, po němž pobíhali dělníci. Manžel se s nimi stále o něčem handrkovala já jim všem připravovala svačinky.
Často jsem se ráno probouzela s žaludkem na vodě, z toho, co mě ten den čeká. Cítila jsem se unavená a ospalá. „Šárko, nesmíš si to tak brát,“ uklidňovaly mě kolegyně, „v létě budete mít bydlení jako nové a Ivan…? Zvládne to.“ Holkám se to mluvilo, děti měly o dost mladší než já, a to, že mi po ránu otékají nohy, jsem jim raději ani neříkala. Nechtěla jsem si před nimi stěžovat, že už přece jen nejsem nejmladší. Ve všem ostatním jsem s nimi držela krok.
Prozření
Ten den jsem přišla do práce zelená jako sedma. Maminky v čekárně usrkávaly čokoládu z automatu a mně se z té vůně udělalo zle. V sesterně jsem si sedla, zvedla nohy na židli a ovívala se papírem. „Co je vám?“ stál nade mnou doktor. „Ále ta naše stavba, jsem z toho grogy. No a nejspíš už na mě leze pomalu přechod. Potím se jako…,“ dýchala jsem zhluboka, „asi mi budete muset napsat nějaké ty hormony.“ Doktor mi změřil tlak a pak si mě zamyšleně prohlížel. „Kdy jste měla naposledy menstruaci?“ Lovila jsem v paměti: „Teď už to mám dost nepravidelně. Máme to v rodině, a pak ty nervy.“ „Uděláme ultrazvuk,“ rozhodl a studenou sondou mi přejížděl břicho.
„Tak maminko, ty vaše nervy vypadají tak na desátý týden…,“ pomáhal mi vstát. Oněměla jsem. Když jsem to řekla doma, manžel s Ivanem kolem mě skákali jako křováci kolem ohně. „Budeme mít holku.“ „Kluka.“ Překřikovali se, jako bych tam ani nebyla. Doktor mi vypsal vzhledem „k věku“ nemocenskou a já jsem se kupodivu vnitřně zklidnila. Bylo mi fuk, co se děje za okny na lešení, a nechala jsem „žít“ i Ivana. Ten v červnu hladce odmaturoval. Jeho spolužáci se chlubili různými dárky za odměnu, ale Ivan dostal ten nejoriginálnější – brášku Jonáše.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Zdeny (59): Tragédie, která rozbila naše životy
Autor: podle příběhu Zdeny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 6. 2022 0:05„Sedím v křesle a prohlížím si staré album,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Zdena. „Na…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 6. 2022 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté
Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 6. 2022 0:05Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…

Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním
Autor: podle příběhu Petra J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 6. 2022 0:05V době, kdy stále kolísají počty nakažených virem COVID-19, můžeme problémy s dýcháním snadno…

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte
Autor: podle příběhu Jolany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 6. 2022 0:05Většina dívek si představuje, jak potká toho pravého prince na bílém koni. Lásku korunuje krásná…

Příběh Hanky: (52) Poklad na cizí zahradě
Autor: podle příběhu Hany W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 5. 2022 0:05Měla babička pravdu o zakopaných špercích na zahradě pod hruškou? Nebo šlo jen o výmysl popletené…

Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc
Autor: podle příběhu Jaroslavy M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 5. 2022 0:05Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je onemocnění, které ovlivňuje život pacienta na…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 5. 2022 8:00Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…
Komentáře