Čas jen pro mě

„Nebuď nervózní, maminka je hodná a moc se na tebe těší,“ uklidňoval mě Milan cestou na první návštěvu své matky.

Asi se na mě opravdu těšila!

Z dnešního pohledu si myslím, že se opravdu těšila. Těšila se na to, jak mě bude ztrapňovat. Když jsem pochválila bábovku, hned řekla: „Dám vám recept, Milánek jinou nemá rád!“ „Představte si, Sandro, že ta jeho bývalá přítelkyně, ta Dana, vůbec nevařila teplé večeře. No, mně se stejně nelíbila.“ Pak mně vysvětlila, že „Milánek“ je slabý na průdušky, že mléko do kávy musí mít trochu vlažné, že nemá rád rajskou omáčku, že má alergii na kočičí chlupy…

Časté přepadovky

„Maminka to tak nemyslela,“ přesvědčoval mě Milan doma. „To víš, má jenom mě, táta se starším bratrem zemřeli při autohavárii,“ obhajoval ji. „Dej jí trochu času!“ Rozhodla jsem, že se tím nebudu zabývat. Milan byl doma bezvadný, se všem mi pomáhal, rozuměli jsme si, tak jsem ty občasné návštěvy u jeho matky vydržela.

Na svatbě se sice chovala trochu přezíravě k mým, pro ni „obyčejným“, rodičům, ale jinak bylo všechno v pořádku. Pak to začalo! Tchyně dělala doslova „přepadovky“.

„Tak se mi po vás stýskalo, že jsem si řekla, že zajdu na kávu,“ oznámila mezi dveřmi. „Ty nemáš moučník, Sandruško? Milánek má po večeři rád něco sladkého, samozřejmě domácí moučník!“

Nic neumím?!

„Tu svíčkovou ještě musíš dopilovat,“ medově se usmála při nedělním obědě. „Milánek má radši víc smetany.“ „Sakra, Milane, to se mně nemůžeš zastat? Předtím jsi mi říkal, jaká je ta svíčková výborná, lepší než od mámy, protože tam nedávám tolik smetany!“ – „Mamince by to bylo líto. Vždyť o nic nejde,“ uzavřel to.

Právě, že podle něj nikdy „o nic nešlo“, ani když se jí zdálo, že špatně žehlím košile nebo dávám do štrúdlu špatná jablka. A „o nic nešlo“, když kritizovala, jak se oblékám a jak se líčím. „To je ale vyzývané, Sandruško, Milánkovi se to určitě nelíbí, jen nemá odvahu ti to říct.“ Odvahu opravdu neměl. Protože jinak by se matce postavil a zastal se mě.

Vkradla se nám do života

Zpočátku jsme se tomu společně zasmáli a matku neřešili. Postupně se nám tchyně vkrádala do života víc a víc. „Sandruško, ty Milánkovy košile raději vezmu vyžehlit domů!“ Nebyla jsem v tu chvíli schopná říct ani slovo.

„Proč ti tak vadí?“ divil se Milan. „Maminka ti chce přece jen pomáhat, aspoň nebudeš mít tolik práce!“ – „Protože jsem zvyklá se o sebe i o nás postarat sama!“ To už jsem křičela: „Na rozdíl od tebe jsem ze tří dětí a máma neměla čas zabývat se hloupostmi!“ Milan se urazil. Sice jsme si to pak druhý den s chladnou hlavou zase vysvětlili, ale nějak jsme se od sebe vzdalovali.

Nepříjemné překvapení

Ten den mi nebylo dobře, měla jsem horečku, tak mě šéfová poslala domů, abych zůstala pár dní v posteli. „Že bych ráno zapomněla zamknout,“ bylo mi divné, když jsem otvírala dveře. Zůstala jsem zkoprněle stát! V obýváku byla tchyně!

„Jak jsi se sem dostala?“– „Milánek mi dal klíč, přece jsme rodina!“ uraženě odpověděla. „Říkala jsem si, že ti uklidím ty skříňky,“ roztomile se na mě dívala. „Jsi pořád v práci, nemáš na nic čas a Milánek pak musí dýchat ten prach, co se tu usadil.“

To byla ta poslední pověstná kapka! Nejdřív jsem vyhodila tchyni a pak večer Milana. Byt byl naštěstí můj. Rozvod proběhl rychle a bez problémů, i když Milan vůbec nic nepochopil. Za dva roky jsem si vzala bezvadného chlapa s úžasnou mámou! Máme spolu krásný vztah, do ničeho se neplete, je to ohleduplná tchyně a pro naše holky ta nejbáječnější babička.