
Příběh Romany (40): Novoroční záhada hodinek od babičky
Babička Tonička byla ta kouzelná babička, kterou si přeje každé dítě.
Kouzelná babička
Byla jsem nejmladší z jejích vnoučat – a troufám si říct, že i nejoblíbenější. Možná proto, že jsme se neviděly tak často a byly jsme si vzácné. Hlavně potom, co se rodiče rozvedli, a máma bývalou tchyni zrovna „nemusela“.
Bydlela v takové malé zapadlé vesničce na jihu Čech. Jako malá holka jsem tam v létě trávila část prázdnin. Pekla báječné buchty a koláče, na které jsem se pokaždé těšila.
Nešťastnější jsem ale byla, když babička vyprávěla. Její příběhy měly často záhadný konec, hemžilo se to v nich tajemnými vzkazy, nepochopitelnými a nevysvětlitelnými sny. A taky vílami, skřítky a duchy. „Víš, Romanko, jsou věci mezi nebem a zemí, kterým prostě nerozumíme…“ říkala babička, když jsem se smála nebo pochybovala o pravdivosti jejího vyprávění.
Hodiny se zastavily!
Často se vracela k okamžiku, kdy zemřel její muž, můj dědeček. „Ráno odešel do práce, pracoval tady v lese. Děti šly do školy, doma byl jen nejmladší Jiřík, tedy tvůj táta. Nakrmila jsem králíky, nasypala slepicím, dala Jiříkovi snídani… prostě jako každé jiné ráno. Pak jsem se podívala na hodiny v kuchyni, tady na ty nad dveřmi. Bylo na nich sedm a pět minut. Přitom už muselo být skoro osm. Já jsem ty hodiny natahovala každý večer,“ pokračovala.
„Najednou jsem cítila takové divné mrazení po těle. I Jiřík tiše seděl na lavici. Jindy ho přitom byla plná chalupa. Pak jsem zaslechla z venku křik a bouchání na dveře. Když jsem otevřela, stál tam soused. ‚Tonko, stalo se hrozné neštěstí, na Josefa spadnul strom…volali jsme hned doktora, ale…,‘ hlas se mu úplně zlomil. ‚Už bylo pozdě. Stalo se to pár minut po sedmé.‘ A já jsem najednou věděla, proč se ty hodiny zastavily. To byl Josefův poslední vzkaz. Zajímavé je, že krátce potom, co mi soused Josefovu smrt oznámil, ty hodiny zase normálně fungovaly.“
Myslela jsem si o tom své. Prostě náhoda, ale nechtěla jsem babičce brát tu její „pohádku“, jak jí Josef dal vědět, že umírá.
Krásný dárek
„Romanko, něco jsem ti koupila,“ usmívala se na mě, když jsem se po dlouhé době jednou objevila. „Dlouho už tady nebudu, tak bych chtěla, abys na mě měla památku…“ - „Ale, babi, co to povídáš!“ – „Jo, děvenko, musíme tam všichni…“ usmála se a vytáhla malou krabičku. „Moc nerozumím tomu, co se nosí a co je moderní, tak jsem si nechala poradit od takové mladé paní prodavačky.“
Rozbalila jsem balíček a uvnitř byly nádherné dámské hodiny s elegantním ciferníkem a pozlaceným náramkem, „Babi!“ vykřikla jsem překvapením. „Ty jsou nádherné! Ale musely stát hodně peněz…“ podívala jsem se trochu vyčítavě na babičku. – „Peníze budou, my ne. Co potřebuju, to mám, hlady neumírám. Každé vnouče ode mě něco dostalo na památku, teď jsi na řadě ty.“
Loučila se se mnou?!
O pár měsíců později jsem využila nabídku odjet na semestr na studijní pobyt do Amsterodamu. Nestihla jsem dojet za babičkou, abych se před odjezdem rozloučila. Na Vánoce jsem se doma jen otočila a s babičkou prohodila pár vět po telefonu a pospíchala zpátky. Těšila jsem se na mezinárodní silvestrovskou party!
První den nového roku jsem se probudila kapku s kocovinou. Podívala jsem se na hodinky – zastavily se! Ukazovaly dvě hodiny a dvacet minut. Sakra, pomyslela jsem si, vždyť baterku jsem si nechala vyměnit před pár dny.
Asi za hodinu volal táta. „Nechtěl jsem tě budit, Romanko,“ řekl takovým divným hlasem, „ale babička v noci umřela. Odpoledne upadla do bezvědomí, sanitka ji odvezla do nemocnice, ještě se prý před půlnocí probrala a mluvila o nějakých hodinách a hodinkách…“ – „Umřela deset minut před pů třetí, viď?“ skočila jsem tátovi do řeči. – „Jak to víš? On už ti někdo z rodiny volal?“ podivil se. – „Ne, je se mi zastavily hodinky!“
A tak se se mnou moje milovaná babička rozloučila. Já už vím, že existují věci, kterým nikdy neporozumíme.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Kláry (59): Dostala jsem se na samé dno
Autor: podle příběhu Kláry K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 11. 2023 0:05Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice
Autor: podle příběhu Edity T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 11. 2023 0:05Viděla naše čtenářka opravdu tančit nadpřirozené bytosti, nebo to byl jen živý sen?

Příběh Gábiny (46): Všechno, co kartářka předpověděla, se vyplnilo
Autor: podle příběhu Gabriely L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 11. 2023 0:05„Horoskopy, věštění budoucnosti a čtení z karet, to jsem dlouho považovala za někdy menší, jindy…

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná
Autor: podle příběhu Heleny K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 11. 2023 0:05„Když jsem ráno prohlížela zprávy na internetu, všimla jsem si rozhovoru k poslední knize známé…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 10. 2023 7:36Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…

Příběh Martiny (39): Jak jsem málem naletěla podvodníkovi
Autor: podle příběhu Martiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 10. 2023 17:40„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Komentáře