Čas jen pro mě

Sousedské vztahy jsem považovala za důležité

Jmenuji se Renata, je mi dvaačtyřicet a žiji s manželem Petrem a patnáctiletým synem Adamem.

Sousedské vztahy jsem vždycky považovala za důležité. Když Milada poprvé zaklepala, že jí nejde otevřít sklenice, ochotně jsem pomohla. Podruhé potřebovala vyměnit žárovku. Potřetí poradit s mobilem.

„Vy jste taková moje hodná holčička,“ říkávala a hladila mě po ruce.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Nikoly (32): Tchyně chce pojmenovat naše dítě

Každodenní nečekané návštěvy

Zpočátku mi to připadalo dojemné. Jenže drobné prosby se rychle změnily v každodenní návštěvy. Milada přicházela bez ohlášení, nejčastěji kolem večeře. Sotva jsem otevřela dveře, už se protahovala dovnitř.

„Nebudu rušit, jen si na chvilku sednu.“

Její chvilka obvykle trvala dvě hodiny. Seděla v kuchyni, pila naši kávu, ochutnávala večeři a komentovala úplně všechno. Proč dávám do omáčky tolik cibule, proč Adam pořád kouká do telefonu a proč Petr chodí tak pozdě z práce.

Když jsem jednou naznačila, že máme rodinný večer, zatvářila se zraněně.

„Samozřejmě, chápu. Já jsem jen stará opuštěná ženská. Kdyby se mi něco stalo, stejně si toho nikdo nevšimne.“ Pocit viny zabral dokonale. Pozvala jsem ji dál.

Mluvila nám do života

Brzy si zvykla, že jí nakupuji. Nejprve požádala o mléko, potom mi podala celý seznam. Peníze někdy vrátila, jindy se rozplakala, že má malý důchod. Přitom jí několikrát do měsíce vozilo taxi ke kadeřnici a pravidelně si objednávala drahé kosmetické balíčky.

Nejhorší bylo, že se začala vměšovat do našeho soukromí. Poslouchala za dveřmi a všímala si, kdo k nám chodí. Jednou se mě na chodbě zeptala: „Vy jste se včera s Petrem hádali? Znělo to vážně.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Jindy zase Adamovi vykládala, že bych mu měla dávat větší kapesné. „Kluka ve tvém věku nesmí maminka tolik kontrolovat,“ radila mu spiklenecky.

Petr měl jejího chování dost mnohem dřív než já. „Renato, ona tě využívá. A ty jí to dovoluješ,“ řekl mi.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (38): Sousedka na zabití

Rozplakala se na chodbě

Bránila jsem ji. Tvrdila jsem, že je osamělá a potřebuje společnost. Pravda však byla, že jsem se bála jejího pláče a výčitek.Poslední kapkou byly moje narozeniny. Pozvala jsem několik kamarádek a Miladě jsem nic neřekla. Přesto v osm večer zazvonila s talířem plným chlebíčků.

„Slyšela jsem smích, tak jsem si říkala, že mě jistě čekáte.“

Když jsem jí slušně vysvětlila, že jde o uzavřenou oslavu, rozplakala se přímo na chodbě. „Po tom všem, co jsem pro vás udělala! Brala jsem vás skoro jako dceru!“ – Tehdy jsem se poprvé nenechala zviklat. „Milado, mrzí mě, že jste osamělá. Ale já nemohu nahrazovat vaši rodinu. Prosím, nechoďte k nám bez pozvání a své nákupy si musíte zařídit jinak.“

Tip na knihu

Kavárna v městě Golden vystavuje portréty, které kreslí místní umělec. Když tam jednoho dne zavítá tajemný cizinec Theo, rozhodne se, že všechny obrazy koupí a postupně je navrátí „právoplatným majitelům“. Tím vzniká příběh plný nových příběhů, laskavosti a přátelství. Tahle knížka si mě přivolala svou nádhernou obálkou (v jednoduchosti je prostě krása) a když jsem zjistila, že by to měl být milý a laskavý příběh, musela jsem si ji přečíst. A ano, přesně to jsem od knihy dostala. V příběhu mi bylo tak dobře. Nejraději bych se do města Golden vypravila a zašla s Theem do kavárny na jedno silné espresso. Poznáme tu spoustu lidských osudů, některé jsou milé, jiné smutné a při čtení tak nejedna slzička ukápla. Příběh je psán hodně jednoduše, je tak opravdu dostupný, nemusíte nad ničím dlouze přemýšlet, jen číst a užívat si vyprávění. Je tu mnoho životních mouder a nejedna věc k zamyšlení. Pří čtení jsem měla hned několik teorií, kam nás příběh zavede, jak to celé dopadne. Ale netrefila jsem se. Autor si pro nás připravil opravdu zajímavé rozuzlení a já byla vážně překvapená. Pokud se i vy chcete přidat ke statisícům nadšených čtenářů po celém světě, rozhodně tak učiňte, třeba se od Thea i něčemu novému přiučíte. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Nastavila jsem hranice

Dveře jsem zavřela s třesoucíma se rukama. Několik dní mě nezdravila. Pak začala před ostatními sousedy vyprávět, jak jsem bezcitná. Bylo mi to nepříjemné, ale ustála jsem to.

Dnes spolu prohodíme pár slov na chodbě a občas jí pomohu, když jde opravdu o něco důležitého. Už ji však nepouštím do svého života pokaždé, když zahraje na city.

Pochopila jsem totiž, že laskavost neznamená být někomu neustále k dispozici. A že hranice z nás nedělají špatné lidi. Někdy jsou jediným způsobem, jak si uchovat klidný domov – a také vlastní zdravý rozum.