Čas jen pro mě

Když sousedka, proč ne já...

Všechno začalo sousedčiným košíkem. Potkala jsem ji před domem a ona nesla tolik hřibů, že jsem okamžitě pocítila potřebu zachránit rodinnou čest.

„Stačí zajít kousek za parkoviště,“ prohlásila. „Jsou všude.“

To je věta, kterou houbaři používají místo přesné adresy. Přesto jsem druhý den ráno stála u auta s košíkem, nožíkem a výrazem ženy, která hodlá zásobit příbuzenstvo do příštího století.

„Pošlu ti polohu auta,“ nabídl se můj manžel Honza po telefonu. –„Prosím tě, nejdu přejít Himálaj.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Majdy (43): Probudila jsem se v cizí kuchyni s hadrem na hlavě

Kde je parkoviště?

První půlhodinu jsem našla dvě holubinky a tenisový míček. Potom se pod smrčkem objevil hřib. Opravdový, krásný, přesně takový, kvůli kterému člověk zapomene, že mu do ponožky právě zatekla studená voda. O kus dál rostl další. A za ním třetí.

Postupovala jsem lesem v hlubokém předklonu a občas spokojeně zachrochtala. Kdyby mě někdo pozoroval, nejspíš by zavolal myslivce.

Když jsem konečně zvedla hlavu, parkoviště zmizelo. Což by mi nevadilo, kdyby s ním nezmizela také cesta. Zachovala jsem klid. Pamatovala jsem si přece výrazný strom.

Bohužel jsem stála v lese, jehož hlavní náplní bylo produkovat výrazné stromy.

Chodím dokola

Vydala jsem se doleva. Po deseti minutách jsem narazila na pařez s odloženou šiškou. Tu šišku jsem tam před chvílí položila já, když jsem si zavazovala tkaničku. „Výborně, Moniko,“ pochválila jsem se. „Aspoň už máš vlastní okruh.“

Vytáhla jsem mobil. Baterie ukazovala devět procent. Ráno měla osmdesát, jenže jsem cestou musela vyfotit mlhu, pavučinu a sedmnáct portrétů prvního hřibu.

Zavolala jsem Honzovi.

„Tak co, rostou?“ –„Rostou. Poslyš, čistě teoreticky… podle čeho se pozná sever?“ – Chvíli mlčel. „Kde jsi?“ – „U stromu.“ – „Moniko!“

„Takových vyšších jehličnatých. Nechci tě zatěžovat odbornými názvy.“

Poradil mi, ať zůstanu stát a pošlu polohu. Mobil se při jejím odesílání vypnul. Ještě jsem do něj několikrát důrazně ťukla, jako by byl líný.

Tip na romantickou knihu

Valerie Bowman: Hotýlek V Jabloňovém sadu

Ellie Lawsonová život ve městě miluje, když ale od přítele dostane kopačky a v práci vyhazov, nezbývá jí než se vrátit domů, do hotýlku svých rodičů v jabloňovém sadu na Long Islandu. Rodiče se ale zapomněli zmínit, že v podkrovním bytě, kam se chce uchýlit, už bydlí její dávný kamarád z dětství a syn majitelů sadů Aiden. Zdá se, že Ellie nebyla doma opravdu dlouho, protože Aiden se změnil k nepoznání.

A tak zatímco si připomíná skrytá kouzla života, od kterého utekla, odhaluje taky ne tak skrytá kouzla tvrdohlavého Aidena. Nehledě na komplikovanou minulost spolu budou muset vycházet, budoucnost sadu i hotýlku totiž závisí na jejich nepravděpodobné spolupráci. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Nevím, kde jsem

Sedla jsem si na pařez a snědla svačinu. Člověk by neměl propadat panice nalačno. Pak jsem uslyšela motor. Někde nedaleko musela vést silnice.

Začala jsem volat. „Haló! Tady!“ – Z houští vyšel starší pán s košíkem. Podíval se na mě, na můj chleba a potom směrem, odkud jsem přišla. „Vy jste se ztratila?“ – „Ztratila je silné slovo. Dočasně se mi vzdálilo auto.“ – „Kde parkujete?“ – „U závory.“

Povzdechl si způsobem člověka, který už podobné turistické údaje slyšel.

„Pojďte. Jedna je támhle.“

Já byla tak blízko!

Šla jsem za ním sotva pět minut. Pak se mezi stromy zaleskla střecha mého auta. Stálo přímo za hustým pásem mladých smrčků. „Já byla celou dobu tak blízko?“ – Pán přikývl. „Slyšel jsem vás už před chvílí. Myslel jsem, že telefonujete.“

Doma Honza vysypal houby na stůl. Tři hřiby se mezi dvěma holubinkami trochu ztrácely.

„Kvůli tomuhle jsi byla tři hodiny v lese?“ – „Nemůžeš všechno přepočítávat na výkon. Byla jsem na čerstvém vzduchu.“

Od té doby mi před každým houbařením posílá polohu auta. Já si ji pro jistotu vyfotím i na jeho telefonu.

A sousedce už nevěřím ani místo, kde kupuje rohlíky.