Čas jen pro mě

Dušičková tradice

Na hřbitov chodím každé Dušičky sama. Ne proto, že bych neměla s kým. Dcera mi pokaždé nabízí doprovod, ale já ji vždycky ujistím, že cestu zvládnu. V dvaašedesáti ještě unesu dvě svíčky a květináč s chryzantémou.

Vlastně jí neříkám celou pravdu. Sama chodím proto, abych mohla s Petrem mluvit. Nahlas, nebo jen v duchu, podle toho, kolik lidí se zrovna prochází kolem.

„Letos jsem konečně vyhodila tu tvoji roztrhanou bundu,“ oznámila jsem mu loni. „Ale až po šesti letech, tak snad uznáš, že jsem nespěchala.“

Tehdy jsem se rozplakala přímo nad konví. Byla jsem na sebe vzteklá. Tolik let od jeho smrti, a já se pořád rozbrečím kvůli bundě.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Dany (51): Dovolená, na kterou se mi nechtělo

Sedí na „naší“ lavičce!

Letos druhého listopadu od rána mrholilo. Zabalila jsem chryzantému do igelitové tašky a vyrazila autobusem. Když jsem došla k naší lavičce pod lípou, seděl na ní cizí muž. Vedle sebe měl položenou kytici bílých růží.

„Promiňte,“ řekla jsem, protože jsem se zastavila přímo před ním. „Tady jsem si vždycky sedávala s manželem.“ – Muž se hned posunul. „Promiňte. Mám to tady roztažené jako doma. Prosím.“ – Posadila jsem se. Byl asi o pár let starší než já, měl mokré vlasy a kabát zapnutý nakřivo. Chvíli jsme mlčeli a dívali se na plamínky svíček.

„Moje žena měla růže ráda,“ řekl pak. „Ale já si nikdy nezapamatuju, kolik jich mám koupit. Prý se na hřbitov nosí sudý počet. Je jich osm?“ – Spočítala jsem květy. Bylo jich sedm. „Tak jednu schovejte,“ poradila jsem mu.

Hezky jsme si povídali

Rozhlédl se a zasunul růži do náprsní kapsy. Stonek mu koukal až pod bradu. Neubránila jsem se smíchu a on se přidal. Když jsme se uklidnili, představil se jako Karel.

Jeho žena zemřela před třemi roky. Prý se pořád přistihuje, že jí chce něco vyprávět. Třeba o sousedovi, který si spletl popelnice, nebo o tom, že v obchodě zase zdražili máslo.

„A komu to povíte?“ zeptala jsem se. –„Většinou nikomu. Syn má vlastních starostí dost.“

Rozuměla jsem mu. Některé věci člověk nepotřebuje řešit. Jen je chce říct někomu, kdo ho zná.

Když jsem vstala, abych zapálila Petrovi svíčku, Karel šel ke hrobu své ženy o několik řad dál. Slíbili jsme si, že se na lavičce ještě sejdeme.

Kniha pro dlouhé listopadové večery

Kathryn Stockett: Klub Kalamita

Literární událost roku! Autorka bestselleru Černobílý svět se po více než 15 letech vrací s odvážným románem o skupině nezdolných žen a o síle přátelství, které dokáže změnit vše.

Meg, Birdie a Charlie toho na první pohled nemají moc společného. Jedenáctiletá Meg žije v sirotčinci a marně čeká, kdy se pro ni matka vrátí. Prostořeká Birdie potřebuje pomoc své sestry a Charlie, ženě s pochybnou minulostí, se štěstí zrovna nelepí na paty, zato odvahy má na rozdávání. Když se cesty dvou dospělých žen zkříží, spojí síly a vymyslí smělý, i když poněkud kontroverzní plán, jak vzít život zpět do svých rukou.

Jenže v roce 1933, kdy v Mississippi stále ještě platí prohibice, společnost drtí Velká hospodářská krize a svoboda žen je křehká, může mít jejich rozhodnutí fatální následky. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Řekla jsem o něm Petrovi

Upravila jsem květináč, zapálila svíčky a chvíli stála před Petrovou fotografií. Na snímku se tvářil trochu přísně, protože nerad pózoval. Přitom doma dokázal dělat takové hlouposti, že jsem se smála ještě při mytí nádobí.

„Dneska jsem potkala jednoho pána,“ zašeptala jsem. „A vlastně nevím, proč ti to říkám tak provinile.“

Déšť zesílil. Na lavičce už Karel čekal a držel deštník. Když jsem k němu došla, nabídl mi rámě, abych na mokré cestě neuklouzla. Před hřbitovem byla malá kavárna, do které jsem s Petrem nikdy nezašla. Karel se zeptal, jestli bych si tam s ním nedala čaj. Souhlasila jsem.

Vyprávěl mi o své ženě, o jejích růžích a o tom, jak každé léto zapomínala na zahradě nůžky. Já mu pověděla o Petrovi a jeho roztrhané bundě. Tentokrát jsem u toho neplakala.

Dostala jsem růži

Když jsme se loučili, vytáhl Karel z kapsy trochu pomačkanou růži. „Můžu vám ji dát?“ Přikývla jsem. Pak si nesměle řekl o moje telefonní číslo a já mu ho napsala na účtenku od čaje.

Doma jsem dala růži do vázy vedle Petrovy fotografie. Chvíli jsem se na ně dívala a přála si, aby tu Petr byl a já mu mohla povědět, koho jsem potkala.

Večer telefon zazvonil. Byl to Karel. Chtěl jen vědět, jestli jsem dojela v pořádku. Povídali jsme si skoro hodinu a já mu slíbila, že s ním v neděli půjdu na procházku.